ECLI:CZ:US:2011:1.US.1912.11.1
sp. zn. I. ÚS 1912/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. S. F., zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 35, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2011, čj. 30 Cdo 2017/2009 - 198, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2008, čj. 1 Co 291/2007 - 144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 12. 7. 2011, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o ochranu osobnosti, ve kterém jako žalobkyně neuspěla. Tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno její ústavně zaručené právo na osobní čest a dobrou pověst ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Obecné soudy se, podle stěžovatelky, nedostatečným způsobem vypořádaly především s otázkou, jakým způsobem byly získávány informace ze strany žalované a jaký byl skutečný motiv zveřejnění difamačních informací z její strany (jednalo se o sepsání a odesílání dopisů zaměřených proti stěžovatelce a její činnosti jako správkyně konkursní podstaty). Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů, zejména s pravdivostí některých tvrzení žalované.
II.
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, čj. 23 C 165/2004 - 61, uložil žalované povinnost doručit stěžovatelce písemnou omluvu ve znění specifikovaném v rozsudku. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, čj. 1 Co 263/2005 - 97, žalobu stěžovatelky zamítl, v podstatě pro nedostatek pasivní legitimace žalované. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté Vrchní soud v Olomouci znovu žalobu stěžovatelky zamítl. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu konstatoval, že jednání žalované (psaní a odesílání dopisů zaměřených proti stěžovatelce) nebylo činností právnické osoby, ale šlo o jednání žalované, jako fyzické osoby, která využila zákonného petičního práva podle §1 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Odvolací soud posoudil podání žalované, kterými upozorňovala na jednání stěžovatelky, jako úsudky, domněnky a hodnotící soudy, jejichž pravdivost dokazovat nelze. Vzal též v úvahu, že správkyně konkursní podstaty, jako osoba veřejně činná, musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Tato kritika ale musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává a musí být pravdivá. Podle závěru odvolacího soudu údaje, sdělované žalovanou, souvisely s výkonem funkce stěžovatelky jako správkyně konkursních podstat úpadců, byly sděleny kompetentním orgánům a šlo o údaje, které tvořily podklad pro odůvodněný závěr, že existuje podezření o porušování povinností správkyně konkursní podstaty. Z těchto důvodů vrchní soud uzavřel, že jednání žalované nemohlo být neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatelky.
I proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné. Konstatoval, že v obdobných věcech pravidelně vychází ze zásady, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), v kontextu s petičním právem ve smyslu čl. 18 Listiny, se zřetelem na požadavek proporcionality při uplatňování a ochraně těchto práv. K neoprávněnému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a pokud tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Základem rozhodnutí odvolacího soudu jsou přesně vymezená skutková zjištění, spočívající v tom, že údaje sdělené žalovanou, které se týkaly stěžovatelky, souvisely s výkonem její funkce správkyně konkursních podstat úpadců. Tyto údaje byly adresovány kompetentním orgánům, přičemž se jednalo o informace, které tvořily podklad pro odůvodněný závěr, že existuje podezření o porušování povinností stěžovatelky, jako správkyně konkursní podstaty. Jednání žalované tak nemohlo být neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatelky.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože její podstatou je polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, především nesouhlas s hodnocením jednání žalované, jako nijak nezasahujícího do jejího práva na ochranu osobnosti.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, protože není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody, protože není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Na základě argumentů stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a z něho vzešlých rozhodnutí. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky, z toho dvakrát řízením odvolacím a dovolacím. V dané věci obecné soudy, na základě řádného dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. V postupu obecných soudů, při výkladu a aplikaci ustanovení o právu na ochranu osobnosti (občanské cti a dobré pověsti) Ústavní soud neshledal rozpor se žádnými základními právy stěžovatelky. Nebylo tedy zjištěno nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu