ECLI:CZ:US:2011:1.US.1938.11.1
sp. zn. I. ÚS 1938/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1790/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. 29 Co 236/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. 10 C 250/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2009 sp.zn. 10 C 250/2007 byla stěžovatelce přiznána náhrada imateriální újmy ve výši 238.000,- Kč a co do zbylé částky (14.762.000,-Kč) byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění svého rozsudku soud konstatoval, že v předmětném řízení došlo k průtahům, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu, věc má pro stěžovatelku značný význam, neboť dalším oddalováním rozhodnutí může být s ohledem na vysoký věk stěžovatelky zmařen její záměr realizovat s restituovaným majetkem podnikatelskou činnost a nakládat svým vlastnictvím, jedná se o spor skutkově složitý; soud zohlednil, že žalovaná přiznala stěžovatelce před zahájením řízení odškodnění ve výši 112.000,-Kč (odškodnění činilo celkově 350.000,-Kč). Soud mimo jiné přihlížel k tomu, že další účastnici řízení již bylo přiznáno zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 350.000,-Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. 29 Co 236/2009 byl napadený rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 260.000,-Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud se zcela ztotožnil s tím, jakým způsobem soud první instance věc po právní i skutkové stránce posoudil a rovněž konstatoval trvající průtahy v nalézacím řízení o restitučním nároku stěžovatelky; z toho důvodu uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy dalších 22.000,-Kč, odpovídajících výši zadostiučinění za 1 rok délky řízení (představující období od vydání rozsudku obvodního soudu do doby rozhodnutí odvolacího soudu). Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1790/2010 jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], když za přiměřené odškodnění považuje částku 15.000,-Kč až 20.000,-Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, přisouzená částka ve výši 372.000,-Kč je proto přiměřená okolnostem případu (v době rozhodování odvolacího soudu trvalo řízení 17 let a 8 měsíců). K důvodům své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obecné soudy rozhodly o nároku stěžovatelky tak, že jí přiznaly v konečném výsledku částku 260.000,-Kč a ve zbytku jejího nároku žalobu zamítly. Ani jeden soud ovšem výši poskytnutého odškodného žádným způsobem neodůvodnil. Z napadených rozsudků proto naprosto není jasné, jakým způsobem k němu soudy dospěly, jaké okolnosti původního restitučního řízení při posuzování jeho výše zohlednily, a proč tedy stěžovatelka nemá nárok na požadovanou částku, ale pouze na 260.000,- Kč. Za každý jeden rok neopodstatněných průtahů soud přiznal stěžovatelce zadostiučinění ve výši 14.000,- Kč. Když však o odškodnění rozhodoval soud odvolací, přiznal stěžovatelce za další uplynuvší rok neodůvodněných průtahů zadostiučinění ve výši 22.000,- Kč.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud předně uvádí, že argumentace stěžovatelky je lichá, když ta zcela opomíjí jí přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v předběžném projednání jejího nároku u žalované, když celková výše jí přiznané náhrady za průtahy v řízení činí 372.000,-Kč (tedy nikoli pouze 260.000,-Kč jak uvádí ve své ústavní stížnosti), přičemž ke dni rozhodování nalézacího soudu činila tato částka 20.588,-Kč za každý rok trvání průtahů (tedy nikoli pouze 14.000,-Kč jak uvádí ve své ústavní stížnosti) a byla odvolacím soudem navýšena o 22.000,-Kč za jeden rok. Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní, tak zejména městský a Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Stěžovatelce nelze přisvědčit v jí tvrzené disproporci v částkách přiznaných nalézacím a odvolacím soudem za rok průtahů v řízení, když ta je při shora uvedeném zcela marginální a odpovídá, ba dokonce převyšuje roční částku aprobovanou Ústavním soudem (viz nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011); z tohoto důvodu nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatelky (dovoditelných již ze stěžovatelkou nárokované náhrady nemateriální újmy ve výši 15.000.000,-Kč) stran celkové výše jí přiznané imateriální újmy, když částka jí přiznaná odpovídá tradicím, životní úrovni a právnímu systému České republiky (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella vs. Itálie). Stěžovatelka se tak svou ústavní stížnosti de facto domáhá svého "zvýhodnění" oproti jiným poškozeným, včetně další účastnice téhož řízení, které byla přiznána náhrada nemajetkové újmy v prakticky totožné výši (nutno také přihlédnout k tomu, že vzhledem k doposud neskončenému, průtahy zatíženému řízení není stěžovatelce přiznaná částka definitivní). Byť obecné soudy neuvedly matematické vyjádření metodiky výpočtu výše jimi přiznané náhrady nemateriální újmy, když pouze slovně uvedly jimi zohledněné rozhodné skutečnosti, byl by kasační zásah Ústavního soudu jen formálním úkonem, když vzhledem k výše uvedenému je výsledek řízení z ústavněprávního pohledu aprobovatelný. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Nad rámec odůvodnění tohoto usnesení dodává Ústavní soud, že nadále setrvává vůči obecným soudům na požadavku jasného a přezkoumatelného odůvodnění výše přiznané nemateriální újmy dle kritérií vymezených v nálezu sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy). Nebude-li tento požadavek zajišťován skrze rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, který je k tomu především povolán, bude Ústavní soud napříště nucen přistoupit ke kasaci jeho rozhodnutí. Ústavní soud dále dodává, že výši přiznaného zadostiučinění v předběžném projednání nároku stěžovatelky [112.000,-Kč za 17 let trvající bezprecedentní průtahy v řízení (tedy 6.500,-Kč za rok), viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2981/07 ze dne 15. 1. 2008 (U 1/48 SbNU 961)] ze strany žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) a její postoj v soudním řízení (setrvání na názoru o přiměřenosti přiznané náhrady nemateriální újmy, a to i v rámci jí podaného odvolání a dovolání), plynoucí ze systematického ignorování judikatury obecných soudů, Ústavního soudu a ESLP, lidské důstojnosti a účelu právní úpravy odpovědnosti státu za výkon veřejné moci ze strany žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti), nelze považovat než za dehonestaci poškozených a tudíž je plně na místě postup Městského soudu v Praze, který žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelky v celkové výši přesahující 100.000,-Kč.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2011
Vojen Güttler
předseda senátu