ECLI:CZ:US:2011:1.US.1960.10.1
sp. zn. I. ÚS 1960/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010 , č. j. 6 Ads 180/2009-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 180/2009-123 ze dne 21. 4. 2010 byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost, kterou se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, č. j. 38 Cad 26/2006-56. Citovaným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. KÚOK/66094/2006/OSV-DS/7025/SD-124, "protože krajský soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného" (tj. jmenovaného krajského úřadu). Krajský úřad citovaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu, odboru sociálního a zdravotního, ze dne 6. 6. 2006, č. j. Soc/552/4488/2006/Dv, o nepřiznání dávky sociální péče, a toto rozhodnutí potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo "zaručené Ústavou ČR v čl. 4, čl. 10. čl. 96 odst. 2; dále byla porušena Listina základních práv a svobod v čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 31, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2".
Stěžovatel k tomu konkrétně uvádí: "Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu vč. předcházejících meritorních rozhodnutí byl vydán neveřejné, zcela bez jakéhokoliv jednání, v mé nepřítomnosti. [...] Pokud se jedná o obsah napadeného rozsudku, je zcela zmatečný, a veškerá zásadní tvrzení, která obsahuje a kterými argumentuje, jsou nepravdivá a v rozporu se skutečným stavem posuzované věci. Bylo mi odepřeno právo na zabezpečeni ve stavu hmotné nouze, a to od listopadu 2003 do 1.10.2007. [...] Od počátku řízení mi bylo odepřeno právo jednat před soudem s důkazy, od počátku řízení mi bylo odepřeno právo na advokáta. [...] Za zcela zásadní nad rámec výše uvedeného považuji skutečnost, že soud porušil nejenom moje základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale zejména moje základní právo na soudní ochranu podle či. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")."
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Krajským soudem v Ostravě, evidovaný pod sp.zn. 38 Cad 26/2006. Zjistil, že stěžovatel požádal správní úřad o přiznání dávky sociální péče od 1. 2. 2003 podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Správní úřad však stěžovateli tuto dávku nepřiznal, neboť stěžovatel nepředložil - a to ani přes výzvu - potřebné doklady, které by přiznání požadované dávky umožňovaly. O přiznání dávky rozhodl v prvním stupni Městský úřad v Zábřehu a odvolání podané proti tomuto rozhodnutí bylo Krajským úřadem Olomouckého kraje zamítnuto (srov. ústavní stížnost výše).
Proti rozhodnutí Krajského úřadu v Ostravě podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, č. j. 38 Cad 26/2006-56, zamítnuta, neboť krajský soud nezákonnost napadeného rozhodnutí neshledal. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem z 21. 4. 2010, č. j. 6 Ads 180/2009-123, zamítl (výrok I). Výrokem II tohoto rozsudku nepřiznal krajskému úřadu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a výrokem III přiznal právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Drlíkovi odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvedl, že namítal-li stěžovatel v kasační stížnosti nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, neboť na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena, pak neshledal tuto námitku důvodnou. "Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud správně posoudil právní otázku a neshledal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí orgánu 1. stupně a toto rozhodnutí potvrdil." Pokud stěžovatel dále v kasační stížnosti namítal, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo že je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit jeho zákonnost, pak ani tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Nejvyšší správní soud totiž uzavřel, obdobně jak to již učinil krajský soud, že v řízení před krajským úřadem nebyla porušena žádná stěžovatelova procesní práva ani ustanovení o řízení před správními orgány.
Třetím okruhem námitek stěžovatele v kasační stížnosti uvedených, bylo jeho přesvědčení, že řízení před soudem bylo zmatečné, neboť ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Nejvyšší správní soud však ani této námitce nepřisvědčil. Stěžovatel totiž neuvádí žádné konkrétní důvody, proč by tato soudkyně měla být vyloučená. Nejvyšší správní soud nebyl rovněž vyrozuměn o tom, že by tato soudkyně nemohla ve věci rozhodnout pro zbavení způsobilosti k právním úkonům.
Dalším důvodem v kasační stížnosti uvedeným, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i ze spisového materiálu, je podle stěžovatele skutečnost, že krajský soud rozhodl ve věci v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší správní soud však tuto okolnost neposoudil jako jinou vadu řízení; v soudním spisu na čísle listu 54 (což si Ústavní soud ověřil - poznámka Ústavního soudu) je totiž založen přípis ze dne 17. 4. 2009, jímž krajský soud žádal účastníky o sdělení, zda souhlasí, aby ve smyslu ustanovení §51 s. ř. s. bylo ve věci samé rozhodnuto bez jednání. Výzva obsahuje řádné poučení, že souhlas je udělen také tehdy, pokud do dvou týdnů od doručení výzvy nebude vyjádřen nesouhlas s takovým projednáním věci. Výzva byla tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele doručena 21. 4. 2009 (srov. číslo listu 53), leč ten nereagoval. Proto soud rozhodoval bez jednání.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu s připojeným spisem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví (správní soudy z toho nevyjímaje). Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody účastníků řízení. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky uplatněné v kasační stížnosti; nadto je jeho ústavněprávní argumentace založena takřka výhradně na odkazech na jednotlivá ustanovení Listiny a Ústavy či na strohých konstatováních několika příkoří stěžovateli podle jeho tvrzení během řízení učiněných. Jak vyplývá z rozsudku napadeného ústavní stížností, Nejvyšší správní soud se vznesenými námitkami stěžovatele podrobně zabýval a v odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl, proč jim nepřisvědčil. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z předloženého soudního spisu nezjistil, že by bylo stěžovateli v řízení před správními orgány či soudy jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jeho procesních práv. Ústavní soud je toho názoru, že soudní řízení - a to jak před krajským soudem tak i před Nejvyšším správním soudem - bylo provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo i dodržování základních práv stěžovatele chráněných Listinou i Ústavou.
K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti sluší dodat, že je stěžovatel až na výjimky vůbec nekonkretizuje. Konkrétní je toliko tvrzení, že mu bylo odepřeno právo na advokáta; to je však v příkrém rozporu s obsahem spisu, neboť pro řízení v žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu mu Krajský soud v Ostravě ustanovil zástupce -advokáta JUDr. P. J. (č.l. 48) a pro řízení o kasační stížnosti advokáta Mgr. Františka Drlíka. Co se pak týče tvrzení, že soudy jednaly bez stěžovatelovy přítomnosti, odkazuje Ústavní soud v prvé řadě na argumentaci Nejvyššího správního soudu, který se s tímto tvrzením - ve vztahu k řízení před Krajským soudem v Ostravě - vypořádal dostatečně. Pokud pak jde o řízení o kasační stížnosti, již z jeho povahy plyne, že tam rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání; výjimky z tohoto pravidla Nejvyšší správní soud neshledal a ani Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby v tomto směru jeho stanovisko z hlediska ústavnosti reparoval (srov. ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.)
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, srozumitelné, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu