ECLI:CZ:US:2011:1.US.1962.10.1
sp. zn. I. ÚS 1962/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. P., zast. JUDr. Janem Brožem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2010, č.j. 33 Cdo 4080/2007-294, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2007, č.j. 39 Co 189,190/2006-247, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.7.2005, č.j. 10 C 192/2001-188, ve znění opravného usnesení ze dne 27.2.2006, č.j. 10 C 192/2001-222, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27.2.2006, č.j. 10 C 192/2001-224, ve znění opravného usnesení ze dne 13.2.2007, č.j. 10 C 192/2001-234, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a L. P., zast. JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Mezibranská 19, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve včas a - po odstranění vad na základě výzvy Ústavního soudu - v řádně podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, konkrétně právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Primárně stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl nezákonně zbaven svého majetku (konkrétního pozemku a konkrétních bytových jednotek), přičemž způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s důkazy ohledně namítaného porušení dobrých mravů stěžovatelem hodnotí jako porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. K porušení uvedených základních práv a svobod mělo podle stěžovatele dojít nesprávným výkladem a aplikací hmotněprávních a procesněprávních předpisů, a to §630 obč. zákoníku, zejména pokud jde o otázku splnění podmínek vrácení daru, a §132 obč. soudního řádu, a to zejména z hlediska vyhodnocení provedených důkazů, resp. nedostatečným přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a naprosto nedostatečným odůvodněním rozhodnutí.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal průběh soudního sporu, v němž se vedlejší účastnice vůči němu domáhala vrácení daru poskytnutého darovací smlouvou ze dne 28.10.1991, a to pro jeho hrubé porušování dobrých mravů. Stěžovatel tvrdí, že již v průběhu řízení namítal, že jeho jednání kategorii hrubých mravů nenaplňuje, že vedlejší účastnice se domáhá vrácení daru s odkazem na okolnosti, které nastaly či existovaly již v době před darováním, avšak žádný s obecných soudů se s touto námitkou nevypořádal, což je v rozporu s §157 odst. 2 obč. soudního řádu a zakládá nepřípustnou nepřezkoumatelnost dotčených rozhodnutí, tedy i porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 33 Cdo 2425/298, v němž byl vyjádřen právní názor, že dárce se nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon darování učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly. K tomu dodal, že jednání, jež mělo zakládat hrubý rozpor s dobrými mravy, se vůbec poprvé objevilo už na počátku devadesátých let minulého století, přitom odkázal na svědecké výpovědi. Na tomto základě uzavřel, že vedlejší účastnice s vědomím tohoto jeho jednání, o které následně v roce 2001 opřela i svůj požadavek na vrácení daru, a za situace, kdy manželské vztahy obou účastníky byly již podle jejího tvrzení značně narušeny právě a především pro chování stěžovatele, původní darování provedla. Fakt, že obecné soudy důvodnost žaloby vedlejší účastnice opřely o skutkové okolnosti, jež nastaly či existovaly v době před darováním, považuje za jejich pochybení vedoucí k zásahu do práva na spravedlivý proces a k porušení práva vlastnit majetek.
Následující stěžovatelova námitka (podle jeho názoru s ústavněprávním kontextem) je zaměřena na vznesení námitky promlčení práva domáhat se vrácení daru, kterou uplatnil před obecnými soudy. Soudy ji shledaly nedůvodnou, avšak pro absenci řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí shledává stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces. Formuluje vlastní právní názor na promlčení práva domáhat se vrácení daru a tvrdí, že soud I. stupně a soud odvolací ho posoudily extrémně chybně, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces (absencí řádných a vyčerpávajících úvah) i jeho práva vlastnit majetek (vyhověním žalobě vedlejší účastnice). Nejvyšší soud uvedenou námitku podle stěžovatele odklidil obecným konstatováním vycházejícím ze soustavného porušování dobrých mravů a potvrzujícím správnost závěru odvolacího soudu, že právo vedlejší účastnice není promlčeno. Na tomto místě stěžovatel upozorňuje, že z rozsudku Nejvyššího soudu se nelze dozvědět, proč tento soud neuznal jeho námitku promlčení jako důvodnou, a to nikoli v obecné právní rovině, ale s ohledem na okolnosti konkrétní věci. Námitku doplňuje tvrzením, že jednotka č. 241/8 neměla být do výroků zahrnuta, protože k ní ztratil vlastnické právo ještě před doručením výzvy o vrácení daru.
Pod bodem 6 ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel s existencí naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na určení, že je vlastníkem pozemku, bytových jednotek a podílu na společných částech domu, a poukazuje na to, že obecné soudy se této otázce věnovaly velmi stroze, což označuje za rozporné s ustálenou soudní judikaturou, ve svém důsledku vedoucí u stěžovatele ke zbavení jeho majetku. K tomu snáší argumenty o vztahu žaloby na plnění a žaloby na určení, dodává, že darovaný dům a bytové jednotky včetně podílu na společných částech nejsou totožné předměty právního vztahu, a že stěžovatelka měla podat žalobu na vyklizení. Na základě těchto konstrukcí pak uzavírá, že pokud se vedlejší účastnice nedomáhala jí tvrzeného práva na vrácení daru zákonem stanoveným postupem, pak za situace, kdy obecné soudy její žalobě vyhověly, zbavily ho jeho majetku nezákonným způsobem.
Svoje námitky proti napadeným rozsudkům stěžovatel doplňuje apologií vůči tvrzení o hrubém porušení dobrých mravům (byť ho neučinil předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení) a podrobnějšími argumenty o nemožnosti vrátit vymezené jednotky, když předmětem daru byla budova.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky obecných soudů.
Relevantní znění příslušných článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.
Nejvyšší soud připomenul vázanost uplatněnými dovolacími důvody a zdůraznil, že přípustnost dovolání shledal ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, neboť řešení otázky formulované v dovolání mělo zásadní význam i pro rozhodování jiných soudních sporů, a to, zda v případě darování domu, v němž byl po darování na základě prohlášení obdarovaného (jako vlastníka) vymezeny jednotky ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb., lze místo domu "vrátit" jednotlivé (dosud nezcizené) jednotky. Upozornil, že bylo zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, tudíž byl povinen převzít odvolacím soudem zjištěný skutkový stav (např. ohledně doby posledního závadného chování stěžovatele), a dodal, že vysvětlil stanovisko o tom, že k promlčení práva vedlejší účastnice nedošlo. Také k tvrzené nepřezkoumatelnosti a nevykonatelnosti rozsudku městského soudu uvedl, že nejde o otázku zásadního právního významu, proto nešlo o okolnost zakládající přípustnost dovolání. Ohledně posouzení formulované otázky zásadního právního významu odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého rozsudku, doplnil, že nemá, co by nad tam uvedený rámec dodal, a protože je přesvědčen, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy navrhl, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
Městský soud nesdílí stěžovatelův názor, podle něhož došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, ani to, že z nich byly vyvozeny nesprávné právní závěry. Nelze proto dovozovat, že by došlo k nějakému zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces. Připomíná, že stěžovatel ve své šestnáctistránkové ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s jednotlivými zjištěními soudů a jejich právními názory; v tomto směru setrvává na tom, co vyjádřil ve svém rozhodnutí. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti městský soud nezformuloval.
Obvodní soud se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastnice v úvodu vyjádření namítla, že ústavní stížnost byla doručena po lhůtě stanovené zákonem, aniž by argumentačně toto tvrzení podložila. Z věcného hlediska nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, poukazuje na řádně prováděné dokazování, jakož i právní posouzení tzv. "poslední kapky" závadného chování, stejně jako na formulaci žalobního návrhu, proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Poté zaslal Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu, městského soudu a vedlejší účastnice stěžovateli na vědomí a k případné replice; stěžovatel této možnosti nevyužil.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 10 Cm 192/2001 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí konkrétního pozemku a celkem 9 individualizovaných bytových jednotek (včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných částech domu), a uložení povinnosti stěžovateli, aby jí pozemek a jednotky vydal. Tvrdila, že na základě darovací smlouvy uzavřené dne 28.10.1991 darovala stěžovateli bytový dům a pozemek, stěžovatel v domě vymezil 11 jednotek, dvě z nich následně převedl do vlastnictví jiných osob. Vedlejší účastnice dopisem ze dne 12.20.2001 odvolala dar, protože stěžovatel se vůči ní choval amorálně, což nadále nehodlala snášet (stěžovatelovo chování v žalobě popsala). Stěžovatel s tvrzeními vedlejší účastnice nesouhlasil, a navrhl tudíž zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 20.7.2005, č.j. 10 C 192/2001-188, určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí dotčeného pozemku a požadovaných bytových jednotek, včetně spoluvlastnických podílů, a uložil stěžovateli tyto věci vydat stěžovatelce. V odůvodnění - po rekapitulaci prokázaného skutkového děje - uvedl (srov. č.l. 194 a 195 soudního spisu), že po darování nemovitostí se stěžovatel dopustil hrubého porušení dobrých mravů vůči vedlejší účastnici, jejím rodičům a společným dětem, zabýval se i námitkou promlčení, kterou shledal nedůvodnou, neboť jednání stěžovatele pokračovalo rovněž v roce 2001, konstatoval absolutní neplatnost smlouvy o převodu jednotky č. 241/8 (protože k pozbytí vlastnictví k ní došlo až po doručení dopisu se žádostí o vrácení daru), a připustil jako možnost rozhodovat o vrácení jednotlivých jednotek, na které byl dům rozdělen. Pokud jde o charakter vráceného požadovaného daru, tak potvrdil, že jde o totožnou věc, a též shledal existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví (z důvodu možných komplikací při zápisu do katastru nemovitostí).
Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel obsáhlým odvoláním, ve kterém zdůrazňoval stoji představu o rozdílnosti předmětu daru a předmětu vrácení, namítal nesprávnost vypořádání se s námitkou promlčení, vyjádřil nesouhlas s právním názorem o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, poukazoval na hodnocení některých z provedených důkazů a na nesprávná skutková zjištění; z vedených důvodů navrhoval změnu rozsudku a zamítnutí žaloby. Posléze obvodní soud opravným usnesením ze dne 27.2.2006, č.j. 10 C 192/2001-222, opravil výrok o nákladech řízení, doplňujícím usnesením ze dne 27.2.2006, č.j. 10 C 192/2001-224, uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu na nákladech řízení specifikovanou částku a opravným usnesením ze dne 13.2.2007, č.j. 10 C 192/2001-234, opravil zjevné pochybení v určení výše spoluvlastnického podílu na společných částech domu u jedné z dotčených jednotek.
Městský soud neshledal odvolání důvodným a rozsudkem ze dne 28.2.2007, č.j. 39 Co 189,190/2006-247, prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku nejprve reagoval na volbu určovací žaloby a její kumulaci s nárokem na vydání, poté odmítl jako nedůvodnou námitku stěžovatele spočívající v tom, že darovaná věc již není totožná s věcí, o které soud I. stupně rozhodoval, vyslovil závěr, že jednání stěžovatele vůči vedlejší účastnici a členům její rodiny nevzbuzuje žádné pochybnosti o kolizi tohoto jednání s dobrými mravy dosahující intenzity jejich hrubého porušení, a jako nedůvodnou odmítl námitku promlčení (srov. č.l. 252-253 soudního spisu).
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním s akcentem na již dříve rozporovanou totožnost předmětu daru a předmětu vydání, doplněným nesouhlasem s posouzením námitky promlčení, tvrzením o neposouzení významu okolností nastalých či existujících již v době před darováním a zpochybněním správnosti žalobního návrhu. V průběhu dovolacího řízení stěžovatel upozornil na postavení vlastníků jednotky č. 241/8 a skutečnost, že soudy přiznaly vedlejší účastnici vlastnické právo k celému pozemku parc. č. 1299 (pozn. na tento stav upozornil soud i Katastrální úřadu pro hlavní město Prahu - viz č.l. 273 a 274 soudního spisu, po skončení dovolacího řízení pak přípis na č.l. 299 a 300 soudního spisu).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12.3.2010, č.j. 33 Cdo 4080/2007-294, dovolání zamítl. V odůvodnění rozsudku výslovně připomenul, že bez významu jsou dovolací námitky zpochybňující skutkový závěr, že k poslednímu závadnému jednání došlo v průběhu roku 2001, významné nejsou ani námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu z důvodu nedostatků jeho odůvodnění a nevykonatelnosti, ani zpochybněný závěr, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Za přípustný dovolací důvod považoval námitku vůči závěru, že byl-li darován dům, v němž byly po darování na základě prohlášení obdarovaného (jako vlastníka) vymezené části této budovy, jež se staly jednotkami ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb., lze místo domu "vrátit" jednotlivé (dosud nezcizené) jednotky včetně odpovídajících spoluvlastnických podílů, neboť jde nadále o tutéž (darovanou) věc. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na vlastní judikaturu o možném reálném rozdělení věci, v níž respektoval závěr Ústavního soudu o tom, že právní úprava vlastnictví bytů a nebytových jednotek je postavena na spoluvlastnickém principu (srov. nález sp.zn. Pl. ÚS 51/2000), a uzavřel, že reálné rozdělení obytného domu (předmětu daru) na jednotky a společné části nebrání vrácení daru in natura, přičemž lze dárci fakticky vrátit to, co bylo z daru vytvořeno jeho reálným rozdělením. Dále se zabýval posouzením správnosti závěru odvolacího soudu, že právo vedlejší účastnice se nepromlčelo, a zkonstatoval, že nikoliv, protože k jednáním proti dobrým mravům docházelo v delším časovém období, přičemž k poslednímu došlo před doručením výzvy ke vrácení daru a podáním žaloby ještě v roce 2001, tudíž závěr odvolacího soudu hledal správným.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem obvodního soudu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelův návrh na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Ústavní soud zjistil, že ve sporu stěžovatele a vedlejší účastnice, jehož podstatou bylo určení vlastnického práva vedlejší účastnice poté, kdy uplatnila požadavek na vrácení daru ve smyslu §630 obč. zákoníku, byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Obecné soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, přičemž závěry obecných soudů jsou v souladu s tzv. jednoduchým právem, konkrétně s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o podmínkách, za nichž se může dárce vůči obdarovanému domáhat vrácení daru, stejně jako s ustanoveními obč. soudního řádu o konstrukci žalobního návrhu. Pokud obecné soudy dospěly ke zjištění, že stěžovatel se choval vůči vedlejší účastnici, příp. vůči členům její rodiny, způsobem, který lze klasifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, a ona využila svého práva domáhat se vrácení daru, nastoupily účinky spojené s tímto jednostranným adresovaným právním úkonem, tj. obnovilo se vlastnické právo dárkyně, tudíž stěžovatel nemohl být nezákonně zbaven svého majetku - z tohoto zjištění pak resultuje závěr, že postupem obecných soudů nemohlo být porušeno stěžovatelovo právo garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud kvituje závěry obecných soudů ohledně totožnosti předmětu daru a předmětu "vrácení" daru, neboť správně vycházejí ze spoluvlastnické konstrukce bytového vlastnictví (viz §1 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb.). Pokud však obecné soudy rozhodly o určení, že vedlejší účastnice je vlastnicí celého pozemku, zasáhly sice do vlastnického práva třetích osob, nikoliv však stěžovatele (pozn. z údajů vedených v katastru nemovitostí Ústavní soud zjistil, že na LV č. 555 pro kat. úz. Vokovice jsou k datu rozhodnutí již evidovány spoluvlastnické podíly současných vlastníků jednotek předmětnému pozemku ve výši odpovídající spoluvlastnickým podílům na společných částech domu). Dále je dlužno připomenout, že pokud by docházelo k hrubému porušování dobrých mravů opakovaně, pak každé takové chování determinuje vznik práva dárce domáhat se vrácení daru; z tohoto hlediska nejsou proto relevantní stěžovatelovy námitky o promlčení práva domáhat se vrácení daru (včetně tvrzení, že se soudy nevypořádaly s okolností, že důvody pro vrácení daru nastaly či existovaly již v době před darováním - toto tvrzení je s ohledem na zjištění závadného chování v roce 2001 bez právního významu). S ohledem na nutnost uvedení stavu zápisů v katastru nemovitostí s reálně existujícími právními vztahy, Ústavní soud se také ztotožňuje s existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení existence vlastnického práva původního vlastníka (s odkazem na již ustálenou judikaturu obecných soudů).
Pokud stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. se bránit proti žalobě směřující vůči jeho osobě. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele využít k obraně proti určovací žalobě všech procesních prostředků (což také stěžovatel jejich podáním učinil); jeho neúspěch ve sporu však nemůže sám o sobě znamenat porušení práva chráněného v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu