ECLI:CZ:US:2011:1.US.1982.10.1
sp. zn. I. ÚS 1982/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2010 č. j. 24 Co 148/2009-170, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 11 C 176/2006-123, a proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 20. dubna 2006 sp. zn. PÚ 2191/94/2, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10, Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu hl. města Prahy jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 9. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím stanovené podmínky zákona o Ústavním soudu, doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Porušení svých ústavních práv stěžovatelka spatřuje v chybné interpretaci ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě správním orgánem, jakož i obecnými soudy, na jejímž podkladě byla neoprávněně vyloučena z řízení před správním orgánem, neboť postavení oprávněné osoby bylo přiznáno vedlejší účastnici A. I. Zastává názor, že k přiznání postavení oprávněné osoby dle uvedeného ustanovení zákona o půdě je nutné, aby byly zákonné podmínky splněny nejpozději k datu uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle §13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993. Nicméně v případě vedlejší účastnice se tak nestalo, jelikož předložila závěť R. D. do dodatečného dědického řízení opožděně, tedy po uplynutí zmíněné lhůty. Stěžovatelka má za to, že orgány veřejné moci se tak v projednávané věci dopustily nepřípustného extrémního formalismu a svévolné aplikace obecného práva, kdy rozhodnutím správního orgánu a soudů chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění a jsou nepřezkoumatelná. Dovolává se odlišného právního názoru na stejnou otázku posuzovanou v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cdo 75/93. Namítá, že argumentace soudů pouhým konstatováním, že citovanou judikaturu nelze v daném sporu použít, protože se jedná o dva odlišné zákony, je nejasná, svévolná a postrádající logické zdůvodnění. Dotčené orgány dále pochybily tím, že se odvolávaly na neexistující právně závazný názor Ústavního soudu údajně prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 431/01, případně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 408/01. V nich Ústavní soud především deklaroval, že není možné vykládat porušení celistvosti dědictví při hodnocení podmínek ke splnění postavení oprávněné osoby dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě v neprospěch závětního dědice. Názor na vztah data předložení závěti v dědickém řízení k datu uplynutí prekluzívní lhůty však v těchto nálezech prezentován nebyl a ani ho z nich nelze dovodit. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že Městský soud v Praze v průběhu řízení při nezměněném stavu interpretovaných předpisů a zjištěné skutkové podstaty změnil při absenci jakéhokoli smysluplného odůvodnění na danou otázku svévolně názor, čímž se jeho rozhodnutí stalo nepředvídatelným. To představuje závažný zásah do právní jistoty. Dokazování před obecnými soudy bylo dle jejího mínění zcela nedostatečné. Soudy opomenuly provést důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře D 1222/93 prokazující zcela zásadní skutková tvrzení, přičemž tento návrh byl bez jakéhokoli odůvodnění setrvale zamítán.
3. V důsledku shora uvedeného měla být porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v ustanoveních čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.
II.
4. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť rozhodné skutečnosti se podávají z ústavní stížnosti, přiložených listin a jeho úřední činnosti v řízeních zahájených stěžovatelkou před zdejším soudem v obdobných věcech.
5. Skutkově i právně téměř totožnými věcmi téže stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž svými usneseními sp. zn. II. ÚS 1615/09 ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 1695/10 ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1696/10 ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1980/10 ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1983/10 ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. II.ÚS 1981/10 ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2091/10 ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2089/10 ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2090/10 ze dne 6. 1. 2011 její návrhy pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
6. V odůvodněních těchto rozhodnutí poukázal na limity přezkumu rozhodnutí obecných soudů, jež plynou z ústavního postavení tohoto soudu v systému orgánů veřejné moci a z něho plynoucího vztahu k obecným soudům, a dále upozornil, že jádrem ústavní stížnosti je polemika v rovině výkladu "jednoduchého" práva, a to konkrétně ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě (kdy obecné soudy měly za to, že dědice ze závěti nezbavuje postavení oprávněné osoby případně předložení závěti až po 31. 1. 1993). V souvislosti s tím Ústavní soud definoval podmínky, za jakých může mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, a s ohledem na obsah stěžovatelčiných námitek dospěl k závěru, že je třeba v dané věci zkoumat, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by tato vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Pochybení tohoto charakteru však nezjistil. Poukázal přitom na nález ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 431/01 (kterým Ústavní soud zrušil ve věci předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001 č. j. 38 Ca 310/2000-60 a rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000 sp. zn. PÚ 319/00) s tím, že se v něm Ústavní soud vyslovil k naplnění podmínek oprávněnosti A. I. podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, konkrétně k podmínce, aby závěť byla předložena v dědickém řízení. V návaznosti na to se Ústavní soud přiklonil k závěrům, které ve svém rozhodnutí rozvedl zejména odvolací soud, který konstatoval, že Ústavní soud se sice přímo nevyjádřil k otázce vztahu lhůty dle §13 odst. 4 zákona o půdě a nezbytnosti předložit v dědickém řízení v této lhůtě závěť zůstavitele, z okolností, za kterých však v předmětném sporu rozhodoval o ústavní stížnosti A. I., v níž bylo vytýkáno mimo jiné i nesprávné posuzování prekluze nároku pro nepředložení závěti ve lhůtě stanovené v §13 odst. 4 zákona o půdě, je ale nepochybné, že se Ústavní soud při svém rozhodování zabýval i touto (vznesenou) námitkou; byla-li pak ústavní stížnost A. I. posouzena jako oprávněná, lze s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti dovodit i stanovisko Ústavního soudu k hodnocení předložené otázky, jež má být vyvoditelné přímo ze samotné formulace "splnění podmínky [...] nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů [...]"; oporou (byť nepřímou) má být i nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. II. ÚS 408/01.
7. Vzhledem k tomuto vposled citovanému rozhodnutí Ústavního soudu, jež řeší shodnou právní problematiku, jakož i rozhodnutím uvedeným pod bodem 5) shora, se I. senát Ústavního soudu s výše uvedenými závěry plně ztotožnil, a stěžovatelčiny námitky shledal neopodstatněnými.
III.
8. S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost nebylo možno meritorně projednat, se Ústavní soud nemohl ani zabývat stěžovatelčiným návrhem ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu