ECLI:CZ:US:2011:1.US.2014.11.1
sp. zn. I. ÚS 2014/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. Ch., S. Ch., D. Z., J. O., H. N. a B. V., všichni zast. JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2011, č.j. 22 Cdo 547/2009-627, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.11.2007, č.j. 38 Co 221/2006-532, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22.6.2006, č.j. 9 C 1080/93-505, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Galerie výtvarného umění v Hodoníně, sídlem Úprkova 2, Hodonín, Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, Národní galerie v Praze, sídlem Hradčanské náměstí 15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud"). K věci uvedli, že stěžovatelé se, jako právní nástupci původních žalobců, žalobou (původně určovací) domáhali, že první dva vedlejší účastníci jsou povinni jim vydat specifikované obrazy, plastiky a kresby. Okresní soud žalobu zamítl, stěžovatelé podali proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatelů, v němž vymezili právní otázku zásadního významu, zejména povinností splnění odkazu zemřelého J. O., když první a druhý vedlejší účastník mají v držení jeho odkaz a neplní jeho podmínky, poté co odkazovník zanikl rozpouštěním, Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejich práva zajištěného v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 2 a 4, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť v den sepsání poslední vůle J. O. a v den jeho úmrtí neexistovala Národní galerie ČR, ani Národní galerie Praha. Stěžovatelé tvrdí, že náhradní odkazovník byl v poslední vůli určen pouze obecně, neurčitě a nelze postavit najisto, že jím měla být Národní galerie v Praze. Konstatují tak, že náhradní odkazovník nebyl určen v poslední vůli J. O. určitě a z provedeného dokazování vyplývá, že Národní galerie v Praze neučinila žádný právní krok k převzetí odkazu až do prohlášení v dopise M. K., jejího generálního ředitele, ze dne 22.11.1999, tedy čtyřicet let. Toto prohlášení považují stěžovatelé za rozporné s dobrými mravy a tudíž za absolutně neplatné. Stěžovatelé zastávají právní názor, že s ohledem na neurčitost náhradního odkazovníka měly obecné soudy považovat odkaz na něj za neplatný; pokud by obecné soudy rozhodovaly podle zmíněných ustanovení Listiny a Úmluvy, nemohly by dospět k závěru, že stěžovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni. V odůvodnění podrobně popsali průběh řízení před obecnými soudy, zejména akcentovali nepřiměřenou délku řízení, v němž docházelo k průtahům, v čemž spatřují porušení čl. 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a polemizovali s právními závěry obecných soudů, zejména ohledně naplnění odkazu J. O., přitom tvrdíce, že stát svým rozhodnutím odkaz porušil a tak zasáhl do práva stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života, neboť z pozice síly a státní moci byla zrušena část poslední vůle jejich otce, děda a praděda. Tento stav považují za rozporný s dobrými mravy, s právem na spravedlivý proces, s právem vlastnit majetek, zejména že nebyla splněna podmínka poslední vůle J. O., tj. kdyby Národní galerie odkaz nepřijala nebo neplnila stanovené podmínky, mají zákonní dědicové právo nebo jejich nástupci žádati vydání tohoto odkazu a to rovným dílem.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 10 odst. 2 Listiny:
Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Čl. 11 odst. 2 Listiny:
Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 38 Listiny:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 8 Úmluvy:
1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Původní žalobce B. O. se svojí žalobou domáhal po žalované Galerii výtvarných umění v Hodoníně zajistit právní stav ve věci pozůstalosti po svém otci J. O., který v závěti odkázal soubor svých uměleckých děl Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně (dále jen "SVÚM"); odkaz byl podmíněn splněním požadavků zůstavitele. SVÚM odkaz zůstavitele převzal a prohlásil, že podmínky v poslední vůli stanovené zachová. Po rozpadu SVÚM je soubor děl u žalované. Podle žalobce počítal zůstavitel s možností zániku SVÚM a podmínil odkaz pro takový případ převodem souborů prací do sbírky Národní galerie v Praze. V průběhu řízení došlo k přistoupení účastníků na obou stranách a také ke změně petitu. Okresní soud ve věci opakovaně rozhodoval, až rozsudkem ze dne 22.2.2006, č.j. 9 C 1080/93-505, žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost nahradit náklady řízení. V odůvodnění uvedl, že vzal za prokázané, že došlo k rozpuštění SVÚM s tím, že tento majetek připadl Československému fondu výtvarných umění, že žalobci neprokázali, že jsou vlastníky souboru věcí, které požadují vydat, tedy nedostatek jejich aktivní legitimace byl jedním z důvodů zamítnutí žaloby. Za další důvod považoval vydržení vlastnického práva ze strany prvních dvou žalovaných a dále promlčení práva zvrhnouti poslední pořízení s odkazem na ustanovení §1487 obecného zákoníku občanského. Dále zdůraznil, že došlo k rozpuštění SVÚM s právním nástupcem, který pokračoval v plnění příkazu spojeného s odkazem. Stěžovatelé napadli prvostupňový rozsudek odvoláním, v němž namítali, že skutková zjištění soudu nerespektují podstatné prokázané skutečnosti, předně že nedošlo k naplnění odkazu J. O., protože po zániku SVÚM odkaz nepřipadl Národní galerii, že nemohlo dojít k vydržení odkazu, že byl nesprávně aplikován §535 obecného zákoníku občanského nezohledněním rozdílu mezi dědictvím a odkazem; napadli též výrok o nákladech řízení. Krajský soud se shodl s okresním soudem o nedůvodnosti žaloby, důvody však shledal odlišné. Připomenul, že základním předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání je prokázání aktivní legitimace žalobců, tj. jejich vlastnické právo k věcem, jejichž vydání se domáhají. Považoval za zřejmé, že vlastnické právo odvozují z titulu odkazu J. O., přičemž do roku 1959 došlo k naplnění jeho poslední vůle v tom, že odkaz převzal SVÚM, vzhledem k jeho rozpuštění došlo k naplnění podmínky odkazu připadnutím Národní galerii, nedošlo k tomu, že by tento odkaz odmítla převzít. Na tomto základě uzavřel, že nebyla splnění podmínka poslední vůle J. O., tj. "kdyby Národní galerie odkaz nepřijala nebo neplnila stanovené podmínky, mají zákonní dědicové právo nebo jejich právní nástupci žádati vydání tohoto odkazu, a to rovným dílem". Krajský soud tak shledal, že v řízení nebylo prokázáno, že by se kdy žalobci stali vlastníky předmětného odkazu, proto uzavřel, že soud I. stupně rozhodl ve výroku věcně správně, byť nesouhlasí s jeho závěry ohledně vydržení a s promlčením uplatněného práva, nicméně základním důvodem zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní legitimace žalobců, což soud I. stupně posoudil správně, proto napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil (výrok II. o nákladech řízení pro nepřezkoumatelnost zrušil). Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé tzv. nenárokové dovolání, Nejvyšší soud ho jako nepřípustné odmítl. V usnesení nepřípustnost dovolání zdůvodnil zjištěním, že stěžovatelé žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu nevymezili, ani se taková otázka nepodává z obsahu dovolání. Zdůraznil, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů k jimi uplatněnému nároku, přičemž dovolání s tímto závěrem v rovině právní nevede žádnou polemiku; stěžovatelé zpochybňují skutková zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv (viz výše) a konstatuje, že k žádnému tvrzenému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se zjištěními, závěry a rozhodnutími obecných soudů o jejich údajném právu na vydání uměleckých děl, jejichž autorem je J. O., a které za svého života - v souladu s tehdejší právní úpravou - odkázal konkrétnímu subjektu. Přitom obecné soudy se podrobně zabývaly základním předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci (žaloby reivindikační), tedy existencí vlastnického práva stěžovatelů (žalobců), přičemž dospěly k závěru, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných věcí, tudíž žaloba na jejich vydání nemohla být úspěšná, nemohlo tak dojít k zásahu do základního práva chráněného čl. 11 Listiny. Ústavní soud shledává, že věc stěžovatelů byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, v němž soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něj i adekvátní a správné právní závěry; jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 obč. soudního řádu), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp.zn. III.ÚS 23/93). Také v této věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, které byly opakovány v dovolání a jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry okresního soudu a krajského soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti; rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je v souladu s vlastní konstantní judikaturou a také s judikatorními závěry Ústavního soudu. Na základě těchto zjištění je pak evidentní, že nemohlo dojít postupem obecných soudů k porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu, ani práva na ochranu soukromého a rodinného života, protože nedošlo k tvrzenému zrušení projevu poslední vůle jejich právního předchůdce, neboť soudy shledaly, že odkaz byl naplněn a tento stav trvá.
Jediná akceptovatelná výtka se týká délky řízení, v tomto směru Ústavní soud považuje za nežádoucí, aby celý spor trval cca 17 let, a to i s přihlédnutím k povaze sporu, aplikaci "starých" předpisů (obecný zákoník občanský), k účasti "cizího" prvku. Samotná délka trvání sporu však nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí; bylo a je na stěžovatelích, aby využili adekvátních právních instrumentů k odstranění a k nápravě případných průtahů.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu