ECLI:CZ:US:2011:1.US.2123.11.1
sp. zn. I. ÚS 2123/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. M., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2011, čj. 28 Cdo 2620/2009 - 54, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009, čj. 28 Co 502/2008 - 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 29.742,80 Kč s příslušenstvím, ve kterém neuspěl. Podle stěžovatele těmito rozsudky, "jež nerespektují principy odvozené z normativního principu demokratického právního státu předvídaného čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, došlo k porušení čl. 36 odst. I Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod."
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2008, čj. 14 C 11/2008 - 19, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 29.742,80 Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem téhož obvodního soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, bylo vyhověno jeho žalobě na náhradu škody, která mu vznikla tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu (věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě) se nemohl domoci svého nároku, neboť jeho dlužník, Tesla, VÚST, s. p. (dále též "dlužník"), se stal v průběhu soudního řízení nemajetným.
Zároveň zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 13 Nc 15028/2002, došlo k zastavení stěžovatelem navržené exekuce, protože zmíněný dlužník neměl, jako povinný, žádný postižitelný majetek. Týmž usnesením bylo stěžovateli uloženo zaplatit exekutorovi náklady exekuce v částce 3.795,40 Kč a povinnému (dlužníkovi) bylo uloženo zaplatit stěžovateli částku 25.947,40 Kč, jako náhradu nákladů vynaložených v exekučním řízení. Povinný tuto částku stěžovateli nezaplatil. Zaplacení obou těchto částek pak stěžovatel uplatnil žalobou jako další části náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudu v původním řízení. O jeho žalobě obecné soudy rozhodly shora označenými rozsudky, jejichž zrušení stěžovatel navrhl.
Soud prvního stupně ověřil, že dlužník, jako státní podnik, byl zrušen na základě rozhodnutí zřizovatele ze dne 6. 12. 1999. Dovodil, že pokud průtahy v původním řízení byly příčinou toho, že pohledávka stěžovatele za tímto státním podnikem se stala fakticky nevymahatelnou (protože jako povinný neměl žádný majetek) a jelikož tento stav byl stěžovateli znám, není dána příčinná souvislost mezi nesprávným postupem soudu a neúspěchem stěžovatele v exekuci. Byla-li nemajetnost tohoto dlužníka naprosto zřejmá, bylo zřejmé i to, že exekuce nebude mít naději na úspěch. Pokud tedy stěžovatel podal exekuci i za těchto podmínek, nenese žalovaný stát odpovědnost za její bezúspěšnost.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státu a náklady vynaloženými stěžovatelem na exekuci a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné s tím, že v dané věci rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů, jak to ostatně zmínil sám stěžovatel. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud jen v případě, pokud shledá současně porušení základního práva či svobody.
Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z tohoto řízení vzešlých je zřejmé, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Podrobně se zabývaly všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Odvolací soud zdůraznil, že příčinná souvislost mezi vznikem nákladů stěžovatele, vynaložených na exekuci, a tvrzeným nesprávným úředním postupem soudu, je kromě důvodů uvedených soudem prvního stupně vyloučena zejména vědomostí stěžovatele o tom, že rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu o zrušení státního podniku bez likvidace předcházel prodej jeho majetku v privatizaci. I když stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce dříve než zahájil řízení o náhradu škody proti státu, s ohledem na časový odstup od uvedeného rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu se jeví jako nevěrohodné, že by v téměř shodném období považoval svoji pohledávku za vymožitelnou v exekučním řízení a současně za nevymožitelnou, což byla motivace jeho žaloby proti státu. V dalších podrobnostech Ústavní soud jen odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou v souladu s obecným právem a nevykazují žádný ústavněprávní deficit. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu