ECLI:CZ:US:2011:1.US.2125.11.1
sp. zn. I. ÚS 2125/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. S. S., PhDr. J. S., K. R., I. B., J. K. a J. K., všech zastoupených JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem, AK Hodkovická 767/7, Praha 4, proti výpovědi z nájmu bytu č. j. P10-049706/2009/28 ze dne 16. 7. 2011, proti výpovědi z nájmu bytu č. j. P10-005154/2010/43 ze dne 9. 2. 2010, proti výpovědi z nájmu bytu č. j. P1058651/2010/Val ze dne 22. 4. 2010 a proti výpovědi z nájmu bytu, bez čísla jednacího ze dne 23. 5. 2011 (ve věci Kočovských) a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 4. 5. 2011, č. j. 14 C 377/2009-48, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 2. 3. 2011, č. j. 34 C 159/2010-33 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 3. 2011, č. j. 19 C 3/2011-10, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 20. 7. 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu §72 následující zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však nesplňuje základní formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem o Ústavním soudu kladené. To platí z důvodů vyložených níže.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výpovědí z nájmů bytů, které jim byly dány Městskou částí Praha 10 (v případě manželů S. a K. R.), Městskou částí Praha 1 (v případě I. B.) a Městskou částí pro Prahu 4 (v případě manželů K.) a na ně navazujících rozhodnutí prvostupňových soudů. U manželů S. jde o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 4. 5. 2011, č. j. 14 C 377/2009-48, kterým byla zamítnuta jejich žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. U K. R. jde o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 2. 3. 2011, č. j. 34 C 159/2010-33, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. U I. B. jde o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 3. 2011, č. j. 19 C 3/2011-10, kterým bylo rozsudkem pro uznání naopak určeno, že výpověď z nájmu bytu je neplatná. U manželů K. nebylo - podle tvrzení uvedeného v ústavní stížnosti - o výpovědi prvostupňovým soudem dosud rozhodnuto; napadeným rozhodnutím je tak v jejich případě toliko výpověď samotná.
Ústavní soud konstatuje, že v tomto usnesení citovaná čísla jednací, ať už jde o soudní rozhodnutí nebo jiné dokumenty, vycházejí ze stěžovateli přiložených kopií; v samotném textu ústavní stížnosti se totiž objevují zjevné nesprávnosti v psaní, neboť zejména rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 34 C 159/2010-33, je správně ze dne 2. 3. 2011 a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 19 C 3/2011-10, je správně ze dne 10. 3. 2011.
Stěžovatelé mají za to, že v záhlaví citovanými výpověďmi z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. c) OZ, i soudními rozhodnutími bylo porušeno zejména jejich základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyslovují názor, že výpovědi, které jim dala městská část, je třeba považovat za rozhodnutí (konkrétně individuální právní akt) orgánu veřejné moci státní správy, vydaná z titulu jeho vrchnostenského postavení. Tímto aktem se podle stěžovatelů autoritativně a pravomocně zasahuje do jejich základních subjektivních práv; nejde totiž o běžnou, standardní nájemní smlouvu. V souladu s tím rovněž navrhují, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §711 odst. 2 písm. c) OZ; toto ustanovení - zjednodušeně řečeno - umožňuje pronajímateli vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případu, že na něm nebylo spravedlivě požadováno, aby užíval pouze jeden byt.
Co se týká otázky přípustnosti ústavní stížností, stěžovatelé výslovně uvádí, že podle jejich názoru je ústavní stížnost přípustná, neboť v souladu s §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výrazně přesahuje jejich vlastní zájmy.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda byly splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Podle čl. 87 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. To je blíže upraveno v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
V souladu s tím Ústavní soud dovozuje, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Stěžovatelé S. totiž napadli toliko (prvostupňové) rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 14 C 387/2009. Zde, jak si Ústavní soud ověřil u Městského soudu v Praze a v databází provozované Ministerstvem spravedlnosti České republiky, bylo sice již rozhodnuto o odvolání stěžovatelů odvolacím soudem, leč jeho rozhodnutí nebylo dosud doručeno ani nalézacímu soudu, takže ani prvostupňové, ani rozhodnutí odvolacího soudu nenabylo právní moci. Ústavní stížností napadené rozhodnutí tedy není pravomocné, a proto na ně ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu - a tedy ani výjimka podle §75 odst. 2 zákona Ústavnímu soudu (jíž se stěžovatelé dovolávají) - aplikovat nelze (srov. k tomu též Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 385 a Filip, J. - Holländer, P. - Šimíček V. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2. vyd. raha : C. H. Beck, 2007, s. 574).
Ze stejných důvodů se Ústavní soud nemohl věcně zabývat ani ústavní stížností, pokud jí bylo napadáno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 34 C 159/2010, ve věci stěžovatele K. R.
Totéž se v principu týká i ústavní stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 3. 2011, sp. zn. 19 C 3/2011, ve věci stěžovatele I. B. Navíc, stěžovatelově žalobě bylo vyhověno; takovým rozhodnutím nemohlo být tedy do jeho základních práv (svobod) vůbec zasaženo.
Stěžovatelé navrhli i zrušení výše citovaných výpovědí městských částí z nájmu bytů. Ani v tomto rozsahu není Ústavní soud oprávněn ústavní stížnost projednat, neboť k tomu není příslušný; výpověď z nájmu bytu není totiž rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci [srov. k tomu přiměřeně §102 odst. 2 písm. m) a §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů]. Z právě citovaných ustanovení plyne, že se v uvedeném případě jedná o správu majetkových záležitostí obce, která spadá do její samostatné působnosti. Obec zde tedy jako orgán veřejné moci nevystupuje.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti odmítl Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona Ústavnímu soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Návrh na zrušení ustanovení §711 odst. 2 písm. c) OZ s ní spojený odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu; jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu