ECLI:CZ:US:2011:1.US.2150.11.1
sp. zn. I. ÚS 2150/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Dr. Šmerala 6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2011, čj. 6 To 711/2010 - 2293, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2010, sp. zn. 2 T 157/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti J. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít zamítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. V této souvislosti detailně rozebral a následně hodnotil výpovědi svědků se závěrem, že obecné soudy měly vycházet pouze z výpovědí učiněných v hlavním líčení, neboť výpovědi z přípravného řízení nejsou věrohodné.
Označeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel v bodě 7) výroku uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Přečin spáchal tím, že prodal či bezúplatně poskytl psychotropní látku pervitin jiným osobám. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu čtyř let. Dovolání stěžovatel nepodal.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a ve zbývající části je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost naprosto postrádá ústavněprávní argumentaci. Námitky stěžovatele (nedůvodné zamítnutí návrhů na doplnění dokazování a nesprávné hodnocení výpovědí svědků) jsou opakováním tvrzení uplatněných již v průběhu řízení, s nimiž se oba soudy řádným a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Po Ústavním soudu tak stěžovatel požaduje přehodnocení skutkových zjištění a z nich vyplývajících právních závěrů, k nimž tyto soudy dospěly. Tím staví Ústavní soud jen do role další soudní instance, která mu s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.
Stěžovatel své námitky opírá pouze o svou subjektivně chápanou představu o tom, jak měly obecné soudy v jeho věci postupovat. V daném případě však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádnou libovůli při výběru, provádění a hodnocení důkazů. Soudy se řídily zásadou volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména rozsudku soudu prvního stupně, jsou zřejmé důvody, pro které obecné soudy považovaly výpovědi svědků učiněné v hlavním líčení za nevěrohodné a proč vycházely z výpovědí z přípravného řízení. Obecné soudy mj. uvedly, že výslechy uvedených svědků z přípravného řízení jsou učiněny bezprostředně po prožitých událostech, jsou logické a na rozdíl od jejich změněných výpovědí v hlavním líčení, vyznačujících se snahou stěžovatele vyvinit se či nebýt sám trestně stíhán, se shodují s dalšími ve věci provedenými důkazy. Zejména však obecné soudy neuvěřily tvrzení svědků o nátlaku policie při jejich výsleších v přípravném řízení, zdůvodňující podstatná odchýlení ve výpovědích. Všechny výslechy byly provedeny za účasti obhájců všech obviněných, kteří, jak konstatoval soud prvního stupně, by takový postup policejního orgánu nenechali bez povšimnutí a jistě by patřičným způsobem proti takovým praktikám zasáhli. Proto bylo toto tvrzení svědků, zdůvodňující odchýlení od původní výpovědi, obecnými soudy posouzeno jako účelové ve shora uvedeném směru (srov. str. 25, 29, 38, 51 - 52 rozsudku a str. 3 - 4 usnesení).
Ústavní soud hodnotí jako neopodstatněné i tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na obhajobu z důvodu neprovedení jím navrhovaného doplnění dokazování. I v tomto směru obecné soudy řádně a přesvědčivě zdůvodnily zamítavý postoj ke zmíněným návrhům stěžovatele, a to z důvodu nadbytečnosti, neboť rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů byl v dané věci dostatečný, umožnil náležité zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (str. 38 rozsudku a str. 4 usnesení).
Podle Ústavního soudu obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, jako to mu bylo v projednávané věci. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní závěry, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Přístup stěžovatele lze hodnotit jen jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, o jejichž správnosti není důvod pochybovat.
Pokud stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly dalších obviněných, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu