ECLI:CZ:US:2011:1.US.2169.11.1
sp. zn. I. ÚS 2169/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2011, č. j. 5 Co 596/2011-35, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2011, č. j. 5 Co 680/2011-96, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26 7. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin - napadených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že napadenými usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích byla potvrzena usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 13. 1. 2011, č. j. 10 Nc 725/2010-18, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 2. 2011, č. j. 9 C 253/2009-87, kterými soud zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 11. 2010, č. j. 10 Nc 725/2010-8, a přípisu tohoto soudu ze dne 22. 7. 2010, na č. l. 48 spisu sp. zn. 9 C 253/2009.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se Krajský soud v Českých Budějovicích dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení výše předmětných písemností. Stěžovatel také nesouhlasí se způsobem, jakým Krajský soud v Českých Budějovicích interpretoval příslušné procesní normy týkající se doručování a namítá bez bližšího vysvětlení, že "senát KS vystupuje zjevně ve složení nestanoveném rozvrhem práce".
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál, vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo.
V dané věci je předmětem ústavní stížnosti přesvědčení stěžovatele, že způsob zvolení si adresy "poste restante" pro účely doručování je zcela v souladu se zákonem, a nesouhlasí naopak se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích, který v napadených usneseních vyslovil, že "poste restante" není adresou pro doručování, na kterou by mohlo být žalobci soudem řádně doručováno, takže zbývá adresa jeho trvalého pobytu zaevidovaná v systému evidence obyvatel."
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Dne 1. 7. 2009 nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. Tímto zákonem je novelizován mimo jiné i zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o evidenci obyvatel"). Od 1. 7. 2009 je možno vést v agendovém informačním systému evidence obyvatel kromě adresy místa trvalého pobytu také tzv. doručovací adresu. Podle §10b odst. 1 zákona o evidenci obyvatel lze totiž "na písemnou žádost občana v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštních právních předpisů."
Podle čl. 4 odst. 4 Poštovních podmínek (sdělení č. 25/2000 Českého telekomunikačního úřadu) může být při doručování zásilek u fyzické osoby použita též adresa poste restante. Taková poštovní adresa v následujícím pořadí obsahuje jméno a příjmení adresáta, k nimž může být připojeno jeho rodné číslo nebo datum narození, údaj "poste restante", poštovní směrovací číslo přidělené podnikem poště, která byla pro vyzvednutí poštovní zásilky zvolena a název pošty. ¨
Je tedy zřejmé, že stěžovateli na jedné straně nic nebrání v tom, aby si zvolil ve smyslu §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel jako doručovací adresu Poste restante Č. B. s uvedením svého jména a příjmení (ostatně např. usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 2. 2011, č. j. 9 C 253/2009-87, bylo stěžovateli dne 24. 2. 2011, kdy si je podle doručenky převzal, takto doručeno), na druhé straně však musí být stěžovatel srozuměn s tím, že pokud si na adrese Poste restante, Č. B. - kterou soud nepovažuje za adresu pro doručování ve smyslu §46b o. s. ř., o čemž stěžovatele již dříve několikrát poučil - doručovanou zásilku nepřevezme, bude přistoupeno k jejímu opětovnému doručení na adresu místa trvalého pobytu, aby došlo k jejímu řádnému doručení dle §49 respektive §50 o. s. ř. Tento závěr vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4731/2009, ve kterém se konstatuje, že náhradní doručení je spojeno s právní fikcí, která je podmíněna vyvratitelnou domněnkou, že se adresát v místě doručení zdržuje. Je-li jako místo doručení označena pošta, je zřejmé, že písemnost nemůže být adresátovi doručována předepsaným způsobem. Proto je i vyloučeno spojovat s doručením písemnosti na adresu poste restante fikci doručení.Tak tomu bylo také v nyní projednávané věci, kdy Okresní soud v Prachaticích doručoval stěžovateli usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 11. 2010, č. j. 10 Nc 725/2010-8 na adresu Poste restante, Č. B., stěžovatel si však zásilku v úložní době nepřevzal a ta byla poté vrácena zpět soudu, který přistoupil k opětovnému doručování písemnosti, a to na adresu místa trvalého pobytu stěžovatele, na které se stěžovatel zásilku taktéž nevyzvedl. Dne 8. 12. 2010 byla písemnost soudu vrácena, o čemž bylo v místě doručení zanecháno oznámení a soud tuto písemnost dne 10. 12. 2010 vyvěsil na úřední desce soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že soud měl na základě fikce ve smyslu §50 odst. 2 o. s. ř. zásilku za řádně doručenou dnem 20. 12. 2010, zamítl svým usnesením ze dne 13. 1. 2011, č. j. 10 Nc 725/101-18, návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení shora citovaného usnesení ze dne 24. 11. 2010 na adresu Poste restante Č. B.. Takový postup Okresního soudu v Prachaticích ani Krajského soudu V Českých Budějovicích, který se s ním ztotožnil, nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti. Je totiž zřejmé, že soud prvního stupně postupoval správně, když se snažil stěžovateli doručit zásilku na jím určenou adresu, poté, co pokus o doručení nebyl úspěšný, následovalo doručení ve smyslu §50 odst. 2 o. s. ř. na místo trvalého pobytu stěžovatele. Není proto účelné zpětně zkoumat, zda v případě prvního doručování, ze kterého neplynou pro stěžovatele žádné právní následky, nebyly eventuálně splněny podmínky pro vyslovení neúčinnosti doručení.
Pokud jde o napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2011, č. j. 5 Co 680/2011-96, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 2. 2011, č. j. 9 C 253/2009-87, zamítající návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení přípisu tohoto soudu ze dne 22. 7. 2010 na adresu B., stěžovatel již v návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení uvedl, že nepožaduje opětovné zaslání předmětného přípisu pro jeho neaktuálnost. Je tedy zřejmé, že zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, již není zásahem aktuálním a trvajícím. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp.zn. II. ÚS 284/04, nález sp.zn. II. ÚS 7/03, nález sp.zn. IV. ÚS 202/02, dostupné na internetové adrese www.judikatura.cz) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H.Beck, I. vydání. Praha 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci.
K námitce stěžovatele týkající se jeho nesouhlasu s doručováním jemu určených písemností do vlastních rukou Ústavní soud konstatuje, že takový postup je ve smyslu §49 odst. 1 o. s. ř. s výjimkou písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, zcela na rozhodnutí soudu. To platí i pro postup dle §49 odst. 4 o. s. ř. - vyloučení vhození písemnosti do schránky po uplynutí lhůty k vyzvednutí písemnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že "senát KS vystupuje zjevně ve složení nestanoveném rozvrhem práce", tato nebyla blíže odůvodněna, ani nebylo uvedeno, o který senát krajského soudu by se mělo jednat, proto se jí Ústavní soud nemohl zabývat. Nedostatečná formulace a konkretizace námitek je společná celé ústavní stížnosti, z jejíhož obsahu je zřejmé, že nebyla sepsána advokátem, jak to ukládá zákon o Ústavním soudu. Ústavní soud však nepřistoupil k výzvě k odstranění vad podání, neboť ani takový postup by vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemohl vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu