ECLI:CZ:US:2011:1.US.2179.11.1
sp. zn. I. ÚS 2179/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: BEAS SUN, s. r. o., se sídlem Jaroměř - Josefov, Sadová 454, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Resslova 1253, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 29. 4. 2011, čj. 101700/11/178913507251, spojené s návrhem na zrušení části zákona č. 180/2005 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně (dále jen "finanční úřad"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost na postup plátce daně ČEZ Distribuce, a. s. Současně navrhl i zrušení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatele bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a uvedená zákonná úprava je v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity a právní jistoty.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
Stěžovatel v ústavní stížnosti její přípustnost odůvodnil odkazem na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je přesvědčen, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Na podporu tohoto argumentu uvedl řadu důvodů, především protiústavnost napadených ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. (viz bod 4.1 ústavní stížnosti). K tomu lze jen dodat, s odkazem na shora zmíněný princip subsidiarity, že Ústavní soud tyto argumenty stěžovatele nesdílí a že je nutné, aby i v daném případě vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, které však v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, jak je to uvedeno i v poučení napadeného rozhodnutí, a poté i další opravné prostředky dle platné právní úpravy.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, což by byl důvod pro jeho odmítnutí soudcem zpravodajem podle 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost obsahuje i návrh na zrušení části zákona, může být odmítnuta jen rozhodnutím senátu. Proto I. senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl tímto usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu