ECLI:CZ:US:2011:1.US.2203.11.1
sp. zn. I. ÚS 2203/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. I. P., zastoupené JUDr. Ivanem Brožem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2011 č.j. 12 To 98/2011-1212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. 7. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti postupu krajského soudu, ústícím do vydání napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost do usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2011, č.j. 6T 202/2011-1152, jímž okresní soud dle §283 písm. d) tr. řádu zamítl návrh stěžovatelky a D. D. na povolení obnovy řízení, v němž byli na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2007, č.j. 6T 59/2004-965 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2008, č. j. 12To 144/2008- 1018 uznání vinnými ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3c) tr. zák. (platného do. 31. 12. 2009) u stěžovatelky, resp. z pomoci k témuž trestnému činu podle §10 odst. 1 c) k §248 odst. 1, 3c) tr. zák. u D. D., za což byl stěžovatelce podle §248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu pět roků za současného vyslovení dohledu v rozsahu §26a tr. zák. a §26b tr. zák., a obviněnému D. D. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Dovolání odsouzených proti uvedenému rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1485/2008 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Uvedeného trestného činu zpronevěry podle §248/1, 3c) tr. zák. se stěžovatelka měla dopustit tím, že na základě zmocnění uděleného jí prodávajícím O. M. dne 23. 4. 2001 v Hradci Králové, prostřednictvím pozměněných plných mocí uzavřela v jeho zastoupení celkem tři kupní smlouvy ohledně stavby domu na stavební parcele v k.ú. Slezské předměstí, na základě kterých ve prospěch prodávajícího O. M. přijala od kupujících částku v celkové výši 3.250.000,- Kč, se kterou naložila tak, že ve prospěch O. M. nepoužila a ani mu nepředala částku ve výši nejméně 1.212.603,30,- Kč. Dále tím, že dne 7. 11. 2001 od O. M. převzala částku 450.000,- Kč za účelem úhrady části kupní ceny ve prospěch prodávajících (dle kupní smlouvy ze dne 26. 4. 2001) a na úhradu daně z převodu nemovitostí, které k tomu účelu nepoužila, v důsledku čehož si tak ke škodě O. M. neoprávněně ponechala a použila pro vlastní potřebu celkem částku nejméně ve výši 1.662.603,30,- Kč. K zakrytí svého jednání použila dodatečně v období od počátku měsíce ledna 2002 do 28. 2. 2002 D. D. účelově pozměněné pokladní doklady na částku v celkové výši 1.000.000,- Kč, za což byl D. D. uznán vinným z pomoci k trestnému činu zpronevěry dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
V uvedené stížnosti do citovaného usnesení okresního soudu, jímž zamítl návrh na povolení obnovy řízení, odsouzení argumentovali zejména tím, že okresní soud se dostatečně nezabýval jejich argumentací, kdy z Mgr. K. nově vypracovaného znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vyplývají zcela nové důkazy, které ve spojení s již provedenými důkazy mohou vést ke změně výroku o jejich vině. Zejména jím mělo být prokázáno, že podpis O. M. na pokladních dokladech je pravý, čímž byla zpochybněna věrohodnost jeho výpovědi a vyvstaly tak nové pochybnosti stran účelového pozměňování a vpisování do pokladních dokladů. Krajský soud nicméně v záhlaví citovaném usnesení stížnost posoudil jako nedůvodnou a své zamítavé stanovisko odůvodnil mimo jiné tím, že "soud musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s důkazy dříve známými, odůvodnit jiné, než původní pravomocné rozhodnutí o vině, příp. trestu a náhradě škody, (...) nemůže nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich hodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž vyvstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu." (str. 4 usnesení). Při hodnocení navrhovateli předložených "nových" tvrzení a důkazů soud konstatoval, že "návrh na povolení obnovy řízení podaný odsouzenými je pokračováním jejich obhajoby, kterou uplatňovali již v původním řízení a se kterou se důsledně ve svém rozhodnutí vypořádal okresní i krajský soud. (...) Okresní soud nyní odpovídajícím způsobem vyhodnotil závěry znaleckého posudku Mgr. K. O. M. nepopíral, že tři pokladní doklady shodného znění podepsal, takže není žádnou novou skutečností, že byl autorem dvou "sporných" podpisů. Jeho věrohodnost nebyla nijak zpochybněna. Podstatné je, a znalec uzavřel, že ručně psané texty i číselné záznamy (vyjma podpisů) na obou sporných "příjmových - výdajových pokladních dokladech" vyhotovil D. D., jehož vzorky písma měl znalec k dispozici." Proto uzavřel, že "ze znaleckého posudku, který je třeba hodnotit v kontextu s dalšími důkazy, nevyplývá žádná nová skutečnost, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí o vině odsouzených." (str. 4 - 5 usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a na podporu tvrzení o nesprávnosti postupu krajského soudu předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem samotného návrhu na povolení obnovy řízení, stížnosti proti jeho zamítnutí a do určité míry i obsahem odvolání a dovolání proti odsuzujícím rozsudkům obecných soudů. Stěžovatelka tak opětovně polemizovala s konkrétními právními závěry obecných soudů při hodnocení opodstatněnosti jí předložených nových tvrzení a důkazů, zejména závěrů ze znaleckého posudku Mgr. K., přičemž namítala, že obecné soudy tato nová tvrzení a důkazy dostatečně nezhodnotily a nezasadily do kontextu s již provedenými důkazy, které byly provedeny v nalézacím řízení, ač závěry z nich vyplývající jsou těmito novými důkazy zpochybňovány, což by mělo vést i ke změně rozhodnutí o její vině. Proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí v řízeních obecné soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, které se nadto pohybují pouze v rovině jednoduchého práva. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím (i s rozhodnutími jemu předcházejícími, včetně odsuzujících rozsudků, jejichž kopie byly stěžovatelkou přiloženy k ústavní stížnosti) Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v původním trestním řízení proti ní vedeném i způsobu zhodnocení jí předkládaných "nových" důkazů a tvrzení v řízení o povolení obnovy řízení, se krajský soud a zejména okresní soud, s jehož závěry se krajský soud ztotožnil, podrobně vypořádaly. Své závěry o nezpůsobilosti stěžovatelkou nově předestřených tvrzení a důkazů vyvolat následky předvídané §278 tr. řádu, především v kontextu s již provedenými důkazy v nalézacím řízení, řádně a detailně zdůvodnily. Ústavní soud proto neshledal, že by napadené rozhodnutí krajského soudu vybočilo z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a jeho postupu soudu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Samu okolnost, že obecné soudy námitkám stěžovatelky nepřisvědčily a tedy neshledaly naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení, nelze v žádném případě považovat za porušení jejích základních práv. Stěžovatelka nadto Ústavnímu soudu ani žádné ústavněprávní argumenty či konkrétní skutečnosti, které by tvrzení o porušení jejích základních práv dokládaly, nepředložila.
Proto Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2011
Vojen Güttler
předseda senátu