ECLI:CZ:US:2011:1.US.2271.10.1
sp. zn. I. ÚS 2271/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, se sídlem Náměstí Svobody 12, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 48 T 2/2007, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 To 105/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 381/2010, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 48 T 2/2007 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 To 105/2008 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 381/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků Š., K. a D. Tyto osoby se při svém osobním veřejném ústním projevu před senátem Krajského soudu - tváří v tvář obžalovaným - zcela spontánně vyjádřili o působení konkrétních kriminalistů na svobodnou vůli svědků, kteří v důsledku toho vypovídali v přípravném řízení tak, jak vypovídali. Š. a K. při svém výslechu u hlavního líčení dne 11. 9. 2007 vypověděli, že jim bylo ze strany policistů vyhrožováno, že je zavřou, pokud nebudou spolupracovat. Svědek D. uvedl, že mu sice vyhrožováno nebylo, nicméně při výslechu po něm policisté chtěli, aby mluvil proti obviněným. Stěžovatel se také podivuje nad tím, že Š., jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 18. 1. 2006, byl nejprve zadržen jako podezřelý a při následném výslechu se v podstatě přiznal k trestné činnosti a přesto nebyl obviněn a naopak byl ze zadržení propuštěn na svobodu. Dle stěžovatelova názoru, jestliže citovaní svědkové u soudu svoje výpovědi změnili, logicky vysvětlili, proč tak učinili.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajské státní zastupitelství v Brně a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní soud vyjádřil názor, že hodnotící postupy soudů prvého i druhého stupně v dané věci lze označit za zákonné, logické a přesvědčivé, nijak nevybočující z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), zejména se žádný z nich nedopustil jakékoliv deformace důkazů. K tomu lze dále odkázat na str. 18-19 jeho usnesení a str. 3-4 usnesení Nejvyššího soudu. Proto je přesvědčen, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo.
Nejvyšší soud konstatoval, že pokud jde o výpovědi svědků, na které poukazuje stěžovatel, soudy zaznamenaly změnu jejich výpovědí v hlavním líčení oproti tomu, jak svědkové vypovídali v přípravném řízení. Soudy se touto změnou zabývaly, zkoumaly i uváděné důvody této změny, a jestliže hodnotící závěry soudů vyzněly tak, že nakonec pokládaly výpovědi svědků z přípravného řízení za věrohodné a opřely o ně skutková zjištění, nelze tomu nic vytknout. Za podstatné považuje mimo jiné i to, že výpovědi svědků z přípravného řízení byly provázeny dodržením základních podmínek kontradiktornosti, t. j. účastí obhájce stěžovatele. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 48 T 2/2007 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatelovou námitkou, že výpovědi svědků Š., K. a D. byly ovlivněny nátlakem kriminalistů na ně, se obecné soudy řádně zabývaly (srovnej např. str. 91-93 rozsudku, str. 4 usnesení Nejvyššího soudu), kdy poukázaly např. na kontradiktornost výslechů provedených v přípravném řízení, kterým byl obhájce stěžovatele přítomen, jakož i jejich vlastní obsah, kdy tyto původní výpovědi byly značně podrobné a odpovídaly dalším prováděným důkazům. Stěžovatelovo tvrzení, že citovaní svědkové u soudu logicky vysvětlili změnu svých výpovědí z přípravného řízení, je ve zjevném rozporu s obsahem spisového materiálu, kdy i v případě, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému postupu policistů (což se nepotvrdilo), by nemohlo by objasnit veškeré aspekty obsahu původních svědectví.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu