ECLI:CZ:US:2011:1.US.2277.11.1
sp. zn. I. ÚS 2277/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Soukromé obchodní akademie, spol. s r. o., se sídlem Žatec, Svatováclavská 1404, zastoupeného Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem Praha 5, Ovčí hájek 2172/42, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 5. 2011, čj. 4 C 38/2011 - 22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení 5.400,- Kč s úrokem z prodlení, ve kterém sice uspěl ve věci samé, ale výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení pouze 8.080,- Kč. Rozhodnutím soudu, který mu přiznal, s odvoláním na Nařízení ES č. 861/2007, o evropském řízení o drobných nárocích na náhradu nákladů řízení, pouze dvě třetiny nákladů, bylo zasaženo do jeho ústavních práv. Došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 1 Dodatkového protokolu k ní, neboť na danou věc citované Nařízení nedopadá, jelikož se nejedná o přeshraniční soudní spor. Výše nákladů řízení, kterou uplatnil ve výši 12.120,- Kč je dána výlučně národním právním předpisem a je tak stanovena přiměřeně k výši žalované částky. Právní závěr obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku je nepodložený, nesprávný a svévolný. Nejedná se o přeshraniční právní spor a ani konstantní judikatura Nejvyššího soudu na danou věc, vzhledem k bagatelní výši předmětu řízení, nedopadá.
Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 5. 2011, čj. 4 C 38/2011 - 22, Ústavní soud zjistil, že žalovanému byla uložena, ve výroku I., povinnost zaplatit stěžovateli 5.400,- Kč s úrokem z prodlení a ve výroku II. mu bylo uloženo zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 8.080,- Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na §150 OSŘ a přiznal stěžovateli 2/3 nákladů řízení, i když měl ve věci plný úspěch. Dále poukázal (s odkazem na čl. 10 Ústavy ČR), na Nařízení ES č. 861/2007, o evropském řízení o drobných nárocích, které se týká sporů do vymezené hodnoty 2000 EUR. V takových případech má být náhrada přiměřená ve vztahu k požadovanému nároku, takže jím přisouzená náhrada nákladů řízení je přiměřená výši žalované částky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem okresního soudu, že v předmětné věci jsou dány podmínky pro snížení výše náhrady nákladů řízení u žalovaného a ostře zejména kritizuje, že soud ve svém názoru vyšel z Nařízení ES č. 861/2007.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.
Po přezkoumání ústavnosti řízení i napadeného rozsudku Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho správné právní závěry, které dostatečně odůvodnil. V návaznosti na to pak rozhodl i o výši náhrady nákladů řízení, přičemž své rozhodnutí odůvodnil odkazem na §150 OSŘ. V daném případě se navíc jedná o bagatelní věc, kde výše nákladů řízení by měla být přiměřená k výši žalované částky. Okresní soud tedy postupoval zcela v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu a pokud v odůvodnění poukázal i na uvedené Nařízení ES, pak zjevně pouze na dotvrzení svého právního názoru, čímž prokázal i svou znalost "evropského práva".
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, kdy by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Činí tak pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo. Vzhledem k výše uvedeným argumentům dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci okresní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s ustanovením §150 OSŘ. Nevybočil ze standardního výkladu předmětného ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně věcně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nic, co by případ stěžovatele posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu