ECLI:CZ:US:2011:1.US.2291.11.1
sp. zn. I. ÚS 2291/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem se sídlem Brno, Jeřábkova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 9 To 242/2011, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, čj. 70 Nt 3575/2011 - 13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností Ing. J. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, 3, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve svém zadržení (které považuje za zcela neoprávněné) a v následném vzetí do vazby, ač nebylo zjištěno, že by působil na nevyslechnuté svědky či jinak mařil trestní stíhání, tj. pro jeho vzetí do vazby neexistoval žádný důvod.
Uvedeným usnesením odvolací soud zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") a nově rozhodl o jeho vzetí do vazby koluzní podle §67 písm. b) TrŘ. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel je stíhán pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) trestního zákoníku (dále jen "TrZ") a pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) TrZ. Uvedené zločiny měl spáchat tím, že od roku 2004 psychicky a fyzicky týral svoji manželku a jejího nezletilého syna a od roku 2008 také svého nezletilého syna, s nimiž žil ve společné domácnosti. Ve vztahu k pokračovací vazbě [§67 písm. c) TrŘ] odvolací soud poukázal na usnesení Městského soudu v Brně, kterým byl stěžovateli zakázán vstup do společného obydlí, a to do vzdálenosti 50 m. Současně mu bylo zakázáno setkávat se s manželkou a jejím nezletilým synem, nesmí se k nim přibližovat ani je obtěžovat. S ohledem na citované usnesení dospěl odvolací soud k závěru, že pominuly obavy z opakování či pokračování v trestné činnosti a nejsou naplněny zákonné podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby podle §67 písm. c) TrŘ. Avšak byl shledán koluzní důvod vazby (důvodná obava z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků), neboť bude třeba procesním způsobem vyslechnout nezletilé syny a současně přátele a příbuzné jak stěžovatele, tak jeho manželky.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je jen nesouhlas stěžovatele s jeho vzetím do vazby.
V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že v době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel již více jak měsíc propuštěn z vazby na svobodu, na základě usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 6. 2011, čj. 5 ZT 101/2011 - 97, neboť všichni potřební svědci byli vyslechnuti, a proto nehrozí, že by působil na dosud nevyslechnuté svědky či jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní řízení.
Institut zadržení vychází z čl. 8 odst. 3 Listiny, podle něhož lze obviněného nebo podezřelého z trestného činu zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Zákonná úprava zadržení je obsažena v ustanovení §75 až §77 TrŘ. Podle §76 odst. 1 TrŘ může osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, je-li tu některý z důvodů vazby, policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby (srov. §76 odst. 4 TrŘ). Jinými slovy, zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu slouží jako krátkodobý prostředek k jejímu prozatímnímu fyzickému zajištění do doby, než bude prověřeno podezření ze spáchání trestného činu a rozhodnuto buď o zahájení trestního stíhání a v návaznosti na to i o vazbě zadržené osoby nebo o odložení či odevzdání věci.
Jak vyplývá z napadených vazebních usnesení, stěžovatel byl zadržen po předchozím souhlasu státního zástupce jako podezřelý ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) TrZ a pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) TrZ. V zákonné lhůtě 48 hodin od zadržení byl předán soudu s návrhem na vzetí do vazby. Soud návrhu vyhověl a stěžovatele vzal do vazby. Dobu vazby počítal od okamžiku jeho zadržení. Pro úplnost lze připomenout, že otázka zadržení stěžovatele byla i předmětem žádosti stěžovatele o přezkoumání postupu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně a policejního orgánu, které provedlo Krajské státní zastupitelství v Brně v rámci výkonu dohledu podle zákona o státním zastupitelství (zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů), přičemž nezjistilo žádné pochybení.
K samotným důvodům vazby je zapotřebí uvést, že toto rozhodování je ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti, nikoliv jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby z vazby na svobodu. Tento závěr platí samozřejmě i o rozhodnutí o koluzní vazbě [§67 písm. b) TrŘ]. V případech tzv. domácího násilí, jako je tomu v projednávané věci, lze uvedený charakter vazebního rozhodování podtrhnout. Avšak i u tohoto vazebního důvodu musí soudy označit, resp. odůvodnit, zákonem požadované konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků předvídaných v ustanovení §67 písm. b) TrŘ.
Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí těmto požadavkům dostála. Obecné soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily a za konkrétní skutečnosti považovaly, zcela oprávněně, nutnost provést výslechy označených svědků důležitých pro trestní řízení, konkrétně osob, na nichž mělo být násilí pácháno a rovněž přátel blízkých nejen osobám poškozeným, ale i stěžovateli. V této souvislosti spatřovaly důvodnou obavu z možného ovlivňování zmíněných osob stěžovatelem, což se projevilo i v následném rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, ke kterému došlo právě v důsledku ukončení výslechu všech důležitých svědků, kdy pominula důvodná obava z jejich ovlivňování stěžovatelem. Odvolací soud následně reagoval na argumenty, které stěžovatel uváděl ve své stížnosti proti jeho vzetí do vazby. S ohledem na shora označené rozhodnutí Městského soudu v Brně, jímž bylo stěžovateli zakázáno vstupovat do společného obydlí s poškozenými, a to do vzdálenosti 50 m, zrušil vazební důvod uvedený v §67 písm. c) TrŘ. Avšak předmětné rozhodnutí nemělo vliv na ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu upraveného v §67 písm. b) TrŘ.
Rovněž je vhodné připomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů uvedených v §67 TrŘ, nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad §67 TrŘ, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jako tomu bylo v projednávané věci, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
V daném případě žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele shledáno nebylo.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu