ECLI:CZ:US:2011:1.US.2308.11.1
sp. zn. I. ÚS 2308/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Pavlíkem, advokátem, se sídlem Klicperovo nám. 1/I, 503 51 Chlumec nad Cidlinou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 54 T 14/2009, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 To 52/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 3 Tdo 391/2011, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 54 T 14/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a) a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 To 52/2010 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 3 Tdo 391/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel trvá na tom, že se předmětných skutků nedopustil. Uvádí, že výrok o vině je opřen toliko o osamocené svědectví poškozené, která je nevěrohodná, neboť její výpovědi jsou rozporné jednak navzájem a jednak s výpověďmi všech ostatních svědků. Sama poškozená před zahájením trestního stíhání uváděla jako pachatele osobu od stěžovatele odlišnou. Došlo ke zřejmé selekci důkazního materiálu v jeho neprospěch. Rozhodnutí všech stupňů nejsou řádně odůvodněna.
Tak bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížností napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tvrzení o své nevině. Jeho obhajobou, uplatňovanou v trestním řízení, se však obecné soudy důkladně zabývaly. Nelze přitom souhlasit s jeho tvrzením, že výpověď poškozené je osamocená a rozporná s výpověďmi ostatních svědků. Soudy vycházely např. i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství vypovídajícím o rozsahu utrpěných zranění i mechanismu jejich vzniku, z výsledků ohledání místa činu a z dalších důkazních pramenů (viz str. 6 usnesení vrchního soudu). Rovněž svědkové ve věci vypovídali především proti stěžovateli. Vyhodnocení určitých rozporů ve výpovědi poškozené pak obecné soudy přesvědčivě vysvětlily (str. 5-6 usnesení vrchního soudu). Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud neshledává, že by odůvodnění ústavní stížnosti napadených rozhodnutí byla nedostatečná, a naopak má za to, že na ně lze dále plně odkázat.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu