ECLI:CZ:US:2011:1.US.2322.11.1
sp. zn. I. ÚS 2322/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., rozeného Ř., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 T 177/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2011, stěžovatel napadl trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 T 177/2010 (dále jen "trestní příkaz"), kterým byl shledán vinným přečinem zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník").
Jak uvádí, trestní příkaz mu byl předán na jednání obvodního soudu dne 13. 4. 2011, přičemž se do protokolu vzdal práva odporu za sebe i za oprávněné osoby. Někdy po 13. 6. 2011 pak byl zaměstnanec právního zástupce Mgr. Ing. V. M., který má stěžovatelovy případy na starosti, kontaktován Probační a mediační službou stran absence návštěv stěžovatele. Na dotaz, na základě jakého právního titulu se má k Probační a mediační službě dostavit, mu bylo sděleno, že na základě pravomocného trestního příkazu vydaného obvodním soudem. Pracovník AK se osobně cca do 2 dnů dostavil k prostudování spisu a zjistil stav věci.
Stěžovatel tvrdí, že vůbec nechápal smysl jednání u obvodního soudu, vzhledem k absenci medikamentů Isicom a Miropexin, které je nucen pravidelně brát a které mu byly při zatčení odebrány, ač o jejich podávání žádal. Poučení sice podepsal, bylo však pojato formálně. Význam institutu odporu jakožto opravného prostředku proti trestnímu příkazu a smysl vzdání se odporu a vzdání se odporu za osoby oprávněné mu nebyl vysvětlen a on dopadu na svou životní situaci nerozuměl. Dle protokolu nebyl při soudním úkonu dotazován na svůj zdravotní stav a zdali musí užívat nějaké léky. Byl v letargii a nebyl si vůbec vědom, že by obdržel trestní příkaz. Měl za to, že v protokolu podepisoval, že při zatýkání nekladl odpor. Prohlašuje, že trpí Parkinsonovou chorobou a po požití medikamentů při léčbě má problémy s vnímáním a se základní motorikou. Navíc nebyl v řízení řádně zastupován právním zástupcem, přestože sdělil, že je zastupován ve svých právních věcech advokátní kanceláří JUDr. Vladimíra Šmerala. Advokátní kancelář o jeho zatčení nebyla zpravena.
Dle stěžovatele z uvedených důvodů nelze vzdání se odporu i za osoby oprávněné v protokolu z 13. 4. 2011 považovat za právně relevantní. Jestliže JUDr. J. P. se dne 22. 6. 2011 vyjádřila, že odsouzený mluvil zcela logicky, zdravotní potíže neudával, ani nevyplývají z protokolu o předání jmenovaného do CP Kongresová dne 13. 4. 2011, stěžovatel je toho názoru, že soudci nepřísluší posuzovat psychický stav obviněného, který je na částečném invalidním důchodu a trpí degenerativními změnami centrální nervové soustavy. Došlo k porušení jeho práv, zaručených obviněným čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Za nestandardní též stěžovatel považuje to, že poté, co si nepřevzal trestní příkaz, bylo užito zatykače, ač soudy se jej mohly ještě pokusit doručit méně razantním způsobem prostřednictvím soudního vykonavatele nebo orgánu Policie České republiky. Pochybnosti má i o správnosti rozhodnutí o zanedbání povinné výživy, když pobírá cca 6 tis. Kč invalidního důchodu a nemá práci.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud trestní příkaz zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, zda stěžovatelem uváděná neschopnost pochopit význam trestního příkazu a odporu proti němu měla trvat právě jen při jednání obecného soudu, kde podepsal vzdání se odporu, či i dlouhodobě po daném dni. V každém případě však bez ohledu na intenzitu a délku stěžovatelem tvrzených zdravotních potíží (o kterých ovšem není z ničeho zřejmé, že by byly doloženy nějakou lékařskou zprávou) je Ústavní soud nucen konstatovat, že všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány.
Jestliže stěžovatel uvádí, že vzdání se odporu i za osoby oprávněné v protokolu z 13. 4. 2011 nelze považovat za právně relevantní, pak bylo na místě, aby takovýto odpor v příslušné osmidenní lhůtě navzdory tomuto vzdání se podal a v tomto odporu argumentaci, proč k vzdání se nemá být přihlíženo, uplatnil. Jestliže snad stěžovatelův zdravotní stav ani takovéto podání odporu v osmidenní lhůtě neumožňoval, pak měl stěžovatel požádat o navrácení lhůty podle §61 trestního řádu. Teprve v případě, že by příslušné argumentaci stěžovatele uplatněné v takovémto odporu podaném v zákonné lhůtě, respektive v žádosti o navrácení lhůty, nebylo vyhověno, bylo by možné podmínku vyčerpání veškerých opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti považovat za splněnou. Uvedených možností, jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel nevyužil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj