ECLI:CZ:US:2011:1.US.2386.11.1
sp. zn. I. ÚS 2386/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. P., A. E., zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem Ostrovského 3, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2011 č.j. 28 Cdo 1004/2011-167 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. 24 Co 79/2010-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelé proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základního práva na majetek garantovaného čl. 11 Listiny.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2009 č.j. 16 C 109/2009-71 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že jsou jako dědici oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě podílovými spoluvlastníky, dále byl zamítnut event. návrh na určení, že jsou oprávněnými dědici oprávněné osoby k uplatnění nároku na vydání na předmětné nemovitosti, a event. návrh na určení, že stěžovatelům přísluší za předmětný nevydaný pozemek náhrada. Napadeným rozsudkem bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Naplnění restitučního důvodu prokázáno nebylo. Jak vyplynulo z listinných důkazů, generální investor komplex. byt. výstavby zaslal převodním příkazem ze dne 31. 7. 1958 na bezúročný účet pro A. E., právního předchůdce stěžovatelů, náhradu za předmětný pozemek. I když byla předložena pouze kopie, bylo jí dostatečně prokázáno, že náhrada za vyvlastněný pozemek byla na příslušný účet složena. Nevzbuzuje totiž žádné pochybnosti, že by uvedená částka nebyla na účet právního předchůdce stěžovatelů poukázána. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy pochybily, když nevzaly v potaz, že ust. §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě předpokládá, že náhrada byla opravdu oprávněnému subjektu poskytnuta. K vyplacení náhrady právnímu předchůdci ovšem nikdy nedošlo, nikdy tuto náhradu (peníze) nepřevzal. Bezúročný účet nezřídil ani nespravoval. Nebylo mu (stejně jako stěžovatelům) nikdy známo, kde finanční prostředky ve výši 1200 Kčs měly být uloženy a jaký byl jejich osud. Podle stěžovatelů obecné soudy neodůvodnily, dle čeho mělo být hodnověrně prokázáno, že právnímu předchůdci byla náhrada vyplacena. Nemohly se přitom spokojit pouze s fotokopiemi a na základě hodnocení tohoto jediného, navíc nepřesvědčivého důkazu zdůvodnit, že došlo k vyplacení náhrady.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Navzdory tvrzením v ústavní stížnosti, že jsou si role Ústavního soudu vědomi, jej stěžovatelé staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a do jeho zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy, resp. znovu posuzovat jimi zjištěný skutkový stav (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407). Ústavní soud libovůli v rozhodování obecných soudů, která by mohla být důvodem k jeho zásahu, neshledal, ale naopak musí konstatovat, že obecné soudy dospěly k závěrům, tj. že stěžovatelé nemají nárok na vyplacení náhrady za předmětné pozemky, které lze ústavně aprobovat. Námitky stěžovatelů proti skutkovým zjištěním obecných soudů se pohybují toliko v rovině tvrzení, nevyvinuli přitom potřebnou procesní aktivitu, která by jejich skutkové zjištění, že náhrada za vyvlastněný pozemek byla již na účet oprávněného složena, zpochybňovala. V řízení nebyl předložen ani zjištěn žádný relevantní důvod, proč by kopie převodního příkazu, když originál již není po letech k dispozici, nemohla být jako důkaz akceptována.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se s napadenými rozhodnutími neztotožňují, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
Vojen Güttler
předseda senátu