ECLI:CZ:US:2011:1.US.2393.11.1
sp. zn. I. ÚS 2393/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. V. K. a P. K., oba zast. otcem Ing. P. K. a matkou Mgr. Y. R., oba právně zast. Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2011, č.j. 25 Cdo 1449/2009-222, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením se, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu, jako jejich základní lidské právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhli jeho zrušení.
Do úvodu ústavní stížnosti zařadili stěžovatelé informace o průběhu soudního sporu, v němž se vůči čtyřem žalovaným domáhali náhrady údajné škody způsobené stožáry antén umístěnými na domu v jejich vlastnictví. Soud I. stupně žalobu zamítl, odvolací soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné, a to z důvodu zakotveného v §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, tedy z důvodu, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč. Podle stěžovatelů je hranice přípustnosti dovolání v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť není obecně spravedlivé, aby byl účastník omezen v přístupu k soudu (zde podání mimořádného opravného prostředku a požadavek na jeho řádné projednání) tím, že se domáhá pouze částky do určité výše. Považují za rozpor s principem spravedlnosti a zásadou rovného postavení účastníků soudního řízení, kdy z vůle zákonodárce existují dvě skupiny účastníky - jedna, která se domáhá soudní ochrany v občanském soudním řízení při předmětu řízení v částce nepřevyšující 20 000,- Kč, a druhá, u níž předmět řízení je vyšší než tato částka (byť třeba jen o 1,- Kč). Společně s dalšími navazujícími argumenty tak považují svoji ústavní stížnosti za přípustnou, přičemž do její další části zařadili argumenty (zejména tzv. opomenuté důkazy v předcházejícím řízení) na podporu svého přesvědčení, že je také důvodná.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3.4.2008, č.j. 84 C 25/2006-173, zamítl žalobu stěžovatelů, aby žalovaní 1) a 2) každý sám a žalované 3) a 4) společně a nerozdílně, byli povinni zaplatit stěžovatelům, a to každému z nich stejným dílem částky 300,- Kč, 300,- Kč, 1 400,- Kč a 27 790,- Kč s příslušenstvím, protože dospěl k závěru, že jejich nárok není důvodný. Ke stejnému závěru dospěl Krajský soud v Ostravě, který o věci rozhodoval na základě odvolání stěžovatelů. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Dovolání shledal Nejvyšší soud nepřípustným, proto ho napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění výslovně uvedl, že v dané věci napadli stěžovatelé rozsudek odvolacího soudu, jímž by potvrzen prvostupňový rozsudek zamítající jejich žalobu proti jednotlivým žalovaným na zaplacení výše uvedených částek s příslušenstvím jednou polovinou každému ze stěžovatelů. Doplnil, že se jedná o dílčí nároky se samostatným skutkovým základem, přípustnost dovolání každého ze stěžovatelů se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto jedním rozsudkem (přitom odkázal na svoji dřívější judikaturu). Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že peněžité plnění požadované každým ze stěžovatelů na jednotlivých žalovaných, jež bylo předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje u žádného z nároků částku 20 000,- Kč, tudíž je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným usnesením Nejvyššího soudu, ani v řízení předcházejícím jeho vydání, nedošlo.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. též dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se tvrzeného majetkového nároku vyplývajícího z odpovědnosti za škodu. Stěžovatelé však musí respektovat, že nezbytnou podmínkou úspěchu ve sporu je existence hmotněprávních předpokladů odpovědnosti za škodu a aplikace adekvátních procesních instrumentů. Je zřejmé, že podstatu ústavní stížnosti tvoří předpoklady pro použití mimořádného opravného prostředku - dovolání, a to v situaci, kdy v předchozích dvou stupních obecné soudy žalobě z důvodů neexistence příslušného nároku nevyhověly. Námitky stěžovatelů proto směřují vůči právní regulaci přípustnosti dovolání zařazené do §236 a násl. obč. soudního řádu, konkrétně do vyloučení přípustnosti dovolání v tzv. bagatelních sporech. Ústavní soud předně upozorňuje, že ze žádného ústavního předpisu, příp. z mezinárodní úmluvy, neplyne základní právo na trojinstančnost občanského soudního řízení, tudíž ani právo na podání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání. K tomu např. ve věci sp.zn. IV. ÚS 681/09 Ústavní soud uvedl, že "Mimořádný opravný prostředek je svojí povahou výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstační proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran." Z těchto hledisek proto posuzoval Ústavní soud též námitky stěžovatelů vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu a shledal, že jsou neopodstatněné, neboť Nejvyšší soud v souladu s dikcí obč. soudního řádu jejích dovolání odmítl.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu