ECLI:CZ:US:2011:1.US.2459.11.1
sp. zn. I. ÚS 2459/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: TOLLMI Milevsko, s. r. o., se sídlem Praha 5, Plaská 622/3, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Písek, Velké náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, čj. 1 Afs 18/2011 - 117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2011, čj. 10 Af 34/2010 - 96.
V ústavní stížnosti uvedl, že v průběhu daňové kontroly za rok 2005 správce daně - Finanční úřad v Milevsku - vyloučil ze základu daně částky, stěžovatelem zúčtované jako cestovné a kapesné. Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím nesouhlasil, postup správce daně označil za nesprávný a navazující rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích i Nejvyššího správního soudu považuje za nezákonná. Uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu tak bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a dále čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, čj. 1 Afs 18/2011 - 117, Ústavní soud zjistil, jím byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 1. 2011, čj. 10 Af 34/2010 - 96. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2010, čj. 39/10-1200, kterým, k odvolání stěžovatele, změnilo rozhodnutí Finančního úřadu v Milevsku ze dne 13. 8. 2009, čj. 20250/09/098970303465, tak, že snížilo částku dodatečně vyměřené daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 z 2,048.020,- Kč na 609.700,- Kč. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl v podstatě proto, že stěžovatel vyplacení cestovních náhrad podle výdajových pokladních dokladů neprokázal a z pokladních dokladů nelze učinit závěr, že by cestovní náhrady zaměstnancům vyplaceny byly. Účetnictví stěžovatele nezobrazuje realitu, neboť bylo účtováno o cestovních náhradách, které však ve skutečnosti nebyly vyplaceny.
Nejvyšší správní soud poukázal na závěry svého rozsudku ze dne 12. 4. 2006, čj. 5 Afs 40/2005 - 72, v němž za použití ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů uvedl, že za výdaje snižující daňový základ poplatníka lze uznat jen takové, které poplatník 1) skutečně vynaložil, 2) vynaložil v souvislosti se získáním daňově účinných, tj. zdanitelných příjmů, 3) vynaložil v daném zdaňovacím období, 4) o nichž tak stanoví zákon. Pro posouzení, zda jsou výdaje daňově uznatelné, je tedy podstatné, že byly skutečně vynaloženy a jejich souvislost s podnikáním a dosaženým příjmem. Jako daňově uznatelný tedy neobstojí takový výdaj, který sice s podnikáním souviset bude, ale poplatník neprokáže, že jej skutečně vynaložil. V posuzovaném případě finanční orgány na základě výsledků daňové kontroly hodnověrně zjistily, že stěžovatel vyplacení cestovních náhrad svým zaměstnancům neprokázal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry finančních orgánů, krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, jehož rozhodnutí je předmětem jeho ústavní stížnosti a staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení a rozhodnutí z něj vzešlých dospěl Ústavní soud k závěru, že finanční orgány i správní soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a které jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i ústavně právně konformní. Zejména Nejvyšší správní soud se věcí důkladně zabýval, správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o daních z příjmu i souvisejících právních norem. Zabýval se podrobně všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Jasně a srozumitelně vyložil, v čem spočívá předmětný daňový problém a v této souvislosti odkázal na svoji konstantní judikaturu, od které zjevně nebyl důvod se odchýlit. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Ústavní soud proto nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by v dané věci došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu