ECLI:CZ:US:2011:1.US.2476.11.1
sp. zn. I. ÚS 2476/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2011, č. j. 17 A 41/2010 - 206, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 5 As 60/2009 - 163, proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 9. 4. 2008, č. j. DSH/3234/08, a proti rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy, ze dne 26. 2. 2008, č. j. OD/1951/08/Kk, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Krajského úřadu Plzeňského kraje a Městského úřadu Klatovy jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "nežádá věcné a procesní přezkoumání rozhodnutí správních orgánů a soudů, avšak je přesvědčen, že rozhodující orgány veřejné moci nesprávně rozhodovaly z důvodu nesprávné realizace důkazního řízení, které má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu práva na spravedlivý proces." Dle tvrzení stěžovatele došlo v důkazním řízení jak před správními orgány tak i soudy k tak zásadním pochybením při zjišťování skutkového stavu, že mají za následek zásah do práv stěžovatele zaručených článkem 36 odst. 1a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení před Městským úřadem v Klatovech stěžovatel a cyklista popisovali danou událost zcela jinak, a také výpovědi všech svědků se do značné míry různily tak, že bylo možno vyvodit dvě verze celé události. Zejména svědek - účastník závodů F. J. (jehož výpověď byla později rozhodujícími orgány veřejné moci preferována jako stěžejní důkaz) popisoval citovanou událost rozdílně při podání vysvětlení bezprostředně po pádu cyklisty a poté v rámci správního řízení. Stěžovatel konstatuje, že v řízení před správními orgány navrhoval, aby z důvodu rozporů ve výpovědích svědků byla provedena rekonstrukce pro přesnější objasnění skutkového stavu a navrhoval také provedení důkazů ke zjištění rozsahu zranění cyklisty. Znalecký posudek na stanovení rozsahu zranění cyklisty T. B. byl správním orgánem vyžádán a pořízen až dne 14. 1. 2008, tedy téměř 8 měsíců po nehodě, pokud jde o návrh na provedení rekonstrukce, zde správní orgán dospěl k závěru, že rekonstrukce by byla porušením zásady hospodárnosti řízení a neúčelným zasahováním do práv již vyslýchaných svědků. V podaném odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Klatovech stěžovatel znovu zpochybňoval skutkové závěry správního orgánu a nedostatek důkazního řízení v pominutí důkazních návrhů, které k prokázání svých tvrzení navrhoval s tím, že je dle jeho názoru neúplně zjištěn skutkový stav věci, opětovně proto navrhoval rekonstrukci dané události a doplnění znaleckého posudku ke zranění poškozeného. Krajský úřad Plzeňského kraje uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 9. 4. 2008, že důkaz rekonstrukcí by nebyl účelný a ani po provedení tohoto důkazu by nedošlo k ujasnění rozporů ve svědeckých výpovědích, neboť obě verze dle těchto svědeckých výpovědí jsou reálně proveditelné a proto se provedení tohoto důkazu, stejně jako doplnění znaleckého posudku ke zranění poškozeného, jeví jako nadbytečné. Krajský úřad také odmítl svědecké výpovědi svědků navržených stěžovatelem jako výpovědi osob osobně zainteresovaných. Krajský soud v Plzni, který poté rozhodoval o správní žalobě, se s navrženými důkazy vypořádal dle mínění stěžovatele zcela nedostatečně, neboť nijak neodůvodnil, proč by takové důkazy nemohly objasnit zásadní otázky vedoucí k posouzení jednání stěžovatele co do otázky jeho viny. Tento postup Krajského soudu v Plzni považuje stěžovatel za stěžejní nedostatek vedoucí k intenzivnímu zásahu vůči jeho ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces, a to jak co do zamítnutí důkazního návrhu účastníka řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, tak co do práva na rovnost účastníků před soudem, jestliže, dle jeho názoru došlo v řízení před soudem k neodůvodněné preferenci postavení správního orgánu, který byl v řízení žalovaným. Stěžovatel se na základě shora uvedených skutečností domnívá, že postup orgánů veřejné moci v důkazním řízení není řádně v jejich rozhodnutích odůvodněn. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho důkazní návrhy byly soudem bez věcně adekvátního odůvodnění, pouze s odkazem na právní závěry Nejvyššího správního soudu, zamítnuty a v důsledku toho nebyl skutkový děj řádně a ve všech souvislostech objasněn tak, jak předpokládá §3 správního řádu a tedy nemohlo být spolehlivě a bez důvodných pochybností doloženo, že je prokázáno, že se stěžovatel jednání, které mu bylo kladeno za vinu, dopustil. Mimoto je stěžovatel přesvědčen, že v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod došlo ve věci k neúměrným průtahům, byla-li mu v důsledku řízení před soudy a správními orgány uložena sankce zákazu činnosti po více jak čtyřech letech ode dne, kdy se měl dopustit shora popisovaného jednání.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 17 A 41/2010, který si ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Na základě rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy - dopravní úřad ze dne 26. 2. 2008, č. j. OD/1951/08/Kk (dále jen "rozhodnutí správního orgánu prvního stupně"), byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle ustanovení §22 odst. 1 písm. h) a j) přestupkového zákona v souvislosti s porušením ustanovení §4 písm. a) a b), §47 odst. 2 písm. a) a §47 odst. 4 písm. a), b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla udělena pokuta ve výši 30 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců a zároveň byla rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupků ve výši 2500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje, který svým rozhodnutím ze dne 9. 4. 2008, č. j. DSH/3234/08, odvolání stěžovatele zamítl. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu prvního stupně napadl stěžovatel správní žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2009, č. j. 17 Ca 27/2008 - 128, tak, že správní žalobou napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému úřadu Plzeňského kraje k dalšímu řízení. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo zrušeno na základě kasační stížnosti podané Krajským úřadem Plzeňského kraje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 5 As 60/2009 - 163, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení s tím, že krajský soud bude vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 27. 5. 2011, č. j. 17 A 41/2010 - 206, bylo poté rozhodnuto tak, že žaloba stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu se zamítá. Dále bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na upuštění od uložení trestu a o nákladech řízení.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Krajského úřadu Plzeňského kraje a Městského úřadu Klatovy nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení před správními orgány a soudy byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, a to zejména v tom smyslu, že nebylo vyhověno bez řádného odůvodnění jeho návrhům na doplnění dokazování.
Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Mezi jinými se jedná o skupinu tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
K otázce dostatečně zjištěného skutkového stavu se vyjádřil v dané věci ve svém rozhodnutí ze dne 16. 6. 2010 č. j. 5 As 60/2009 - 163, Nejvyšší správní soud, jehož závěr se odrazil jakožto závazný právní názor v napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že "skutkový stav, který byl správními orgány, jakož i předtím orgány Policie ČR podrobně zjišťován, má oporu ve správním spise; správní spis obsahoval dostatečné množství důkazů (nejméně šest svědeckých výpovědí, lékařské zprávy, podrobné popisy i nákresy dopravní nehody), nadto poté, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu poprvé odvolacím orgánem zrušeno z důvodu nedostatečného odůvodnění posouzení poranění cyklisty, byl spisový materiál doplněn dále o znalecký posudek ... Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud mohl ze spisového materiálu zjistit skutečnosti, které jsou zásadní pro objasnění toho, zda se žalobce dopustil jemu přičítaného skutku, zda tedy spáchal přestupek, který je mu kladen za vinu. Z provedených důkazů a jejich hodnocení lze seznat průběh nehodového děje, tedy to kdy, v jaké fázi předjíždění, žalobce zpomalil své vozidlo a z jakého důvodu tak učinil. Spisový materiál obsahuje řadu svědeckých výpovědí, jejich hodnocení a závěry z něho učiněné, které jsou přezkoumatelné ... Spisový materiál obsahuje dostatek písemností a důkazů, na základě kterých bylo lze rozhodnutí stěžovatele přezkoumat in meritum, soud se tedy měl zabývat tím, zda se žalobce dopustil jemu přičítanému přestupku či nikoli."
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí na str. 12 -14 obsáhle a podrobně konstatuje důkazní prostředky, ze kterých při svém rozhodování vycházely správní orgány obou stupňů, zabýval se důkladně mírou věrohodnosti jednotlivých důkazů a dospěl k závěru, že tyto správní orgány "měly k dispozici kompletní podklady pro vydání rozhodnutí, které řádným způsobem zhodnotily a své úvahy řádně promítly do odůvodnění svých rozhodnutí." Z tohoto důvodu Krajský soud v Plzni již neprovedl další důkazy, zejména důkaz rekonstrukcí a důkaz doplněním znaleckého posudku. Krajský soud v Plzni v této souvislosti konstatoval, že provedení týchž důkazů stěžovatel navrhoval již v odvolacím řízení, přičemž odvolací správní orgán jejich neprovedení řádně odůvodnil argumenty, které krajský soud akceptuje a na které odkazuje.
Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
K výhradám týkajícím se délky řízení je třeba uvést, že je nutno rozlišovat dvě situace. V prvém případě, kdy se ústavně právní ochrany domáhá účastník řízení, které dosud nebylo ukončeno, Ústavní soud, shledá-li ústavní stížnost důvodnou, zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval. V případě druhém, kdy je již řízení před orgánem veřejné moci pravomocně skončeno, však musí být ústavní stížnost hodnocena jako nepřípustná. Důvodem nepřípustnosti je ta skutečnost, že nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon 82/1998"), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž právním předpisem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost nárokovat v případech neodůvodněných průtahů v řízení kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon. Pokud by Ústavní soud ještě předtím, než by v eventuálním řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním. V této části musel Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve zbytku ji vzhledem ke skutečnosti, že zásah do práv stěžovatele, jichž se dovolává, v záhlaví citovanými rozhodnutím kasačního soudu neshledal, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu