ECLI:CZ:US:2011:1.US.2486.11.1
sp. zn. I. ÚS 2486/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 3, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2011, čj. 20 Cm 171/2008 - 180, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2011, čj. 4 Cmo 129/2011 - 214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení, z nichž prvým mu Krajský soud v Brně nepřiznal osvobození od soudního poplatku za odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy tak porušily jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel, vzhledem ke svým nepříznivým výdělkovým, majetkovým a osobním poměrům, nebyl schopen zaplatit soudní poplatek za podané odvolání, a proto požádal o osvobození od soudního poplatku. Soudy obou stupňů však tuto žádost stěžovatele protiústavním postupem zamítly, čímž mu v podstatě odňaly možnost přezkoumání rozsudku, proti němuž podal odvolání.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2011, čj. 20 Cm 171/2008 - 180, stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání, podané proti rozsudku téhož soudu ze dne 10. 11. 2010, čj. 20 Cm 171/2008 - 85. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že Krajský soud vyzval usnesením ze dne 27. 1. 2011 stěžovatele, aby úplně a pravdivě vyplnil přiložený tiskopis Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen "Prohlášení") pro účely přiznání osvobození od soudních poplatků a aby svá tvrzení věrohodně osvědčil výpisem z katastru nemovitostí, technickým průkazem vozidla, příp. jinými doklady.
Stěžovatel v tiskopise Prohlášení uvedl, že je ve starobním důchodu, manželka je zaměstnána jako zdravotní sestra. Nevlastní žádný nemovitý majetek ani movitý majetek větší hodnoty, kromě akcií společnosti MORAVOLESK, a. s., která je v konkurzu, a tudíž její akcie nemají žádnou hodnotu. Veškerý příjem stěžovatele tvoří starobní důchod. Má vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem B. a J. Š., kteří žijí se stěžovatelem ve společné domácnosti. Výše vyživovací povinnosti je 15.000,- Kč měsíčně na obě děti. Dále zmínil své závazky vůči společnosti KULIČKOVÉ ŠROUBY KUŘIM, a. s. a Autoleasing, a. s., ale jejich výši neuvedl. Jako jiné okolnosti uvedl, že je diabetik I. skupiny, závislý na inzulínu.
Lustrací v obchodním rejstříku soud zjistil, že stěžovatel je předsedou představenstva a vedoucím odštěpného závodu společnosti MORAVOLESK, a. s. a jednatelem společnosti BIJOUXGLASS, s. r. o., což ve svém Prohlášení vůbec nezmínil. Soud uzavřel, že stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal své majetkové a sociální poměry a nelze jej považovat za osobu zcela nemajetnou a sociálně slabou; věrohodně totiž neosvědčil, že by jeho poměry odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 OSŘ.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesení Krajského soudu v Brně potvrdil. S odkazem na §138 odst. 1 OSŘ konstatoval, že stěžovatel, jak ve své žádosti o osvobození od soudního poplatku, tak v Prohlášení, uvedl pouze kusé údaje a zcela zamlčel, že je jednatelem společnosti BIJOUXGLASS, s. r. o. a předsedou představenstva a vedoucím odštěpného závodu společnosti MORAVOLESK, a. s. Zdůraznil, že je zcela nerozhodné, zda z angažmá v těchto společnostech má stěžovatel příjem či nikoli, neboť v této věci je podstatné, že neuvedením těchto údajů učinil stěžovatel svá tvrzení o svých poměrech zcela nevěrohodná. Proto je nadbytečné provádět důkazy navržené stěžovatelem k prokázání skutečnosti, že z angažmá v těchto obchodních společnostech nemá žádný příjem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení jen další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností napadených rozhodnutí. Soudy obou stupňů, v řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků, se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu, zabývaly se podrobně všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Své právní závěry náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Bylo totiž na stěžovateli jasně a přesvědčivě prokázat, zda splňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku z odvolání. Pokud tak neučinil, nelze skutečnost, že se svou žádostí neuspěl, hodnotit jako neústavní postup obecných soudů.
Ústavní soud se proto neztotožnil s názorem stěžovatele, že v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud v této věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu