ECLI:CZ:US:2011:1.US.251.10.1
sp. zn. I. ÚS 251/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) I. B., 2) L. A., 3) I. S., 4) J. A., všech zastoupených JUDr. Petrem Orctem, advokátem ve sdružení Kocián, Šulc, Balaštík, Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2009, č. j. 14 Co 672/2009-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 10. 2009, č. j. 9 C 159/2009-38, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení částky 854.400,- Kč s příslušenstvím.
Odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění usnesení uvedl zejména následující.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatelé odvolání, které neodůvodnili. Stěžovatelé byli usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 C 159/2009-46, vyzváni k odstranění vad odvolání. Citované usnesení obsahovalo poučení, jak je třeba doplnění odvolání provést, včetně stanovení 15-ti denní lhůty od doručení usnesení k doplnění s poučením, že podání bude odmítnuto, pokud stěžovatelé své odvolání ve stanovené lhůtě nedoplní, a pro tento nedostatek nebude možno v řízení pokračovat. Toto usnesení bylo zástupci stěžovatelů doručeno dne 27. 10. 2009; na tuto výzvu však stěžovatelé nereagovali. Okresní soud při odstraňování vad odvolání stěžovatelů postupoval správně, splnil povinnost mu uloženou v §209 o. s. ř., avšak jeho výzva k odstranění vad odvolání zůstala ze strany stěžovatelů bez odezvy. Jestliže účastník na jedné straně procesním úkonem vyjádří vůli odvolat se proti rozhodnutí a na straně druhé přes výzvu, poučen soudem o následcích této nečinnosti, neuvede žádný z taxativně vymezených odvolacích důvodů (§205 odst. 2 o. s. ř.), pak je tu stav, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat. Tento závěr vyplývá z ustanovení §212a odst. 2 o. s. ř., podle kterého rozsudek nelze přezkoumat, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu žádné odvolací důvody. Odvolacímu soudu tak nezbylo, než neúplné odvolání stěžovatelů podle §43 odst. 2 o. s. ř. za použití §211 o. s. ř. odmítnout.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že dne 23. 11. 2009 navrhli přerušení řízení - neboť ve věci samé požádali o "doprojednání" dědictví po zemřelém M. A. - leč žádné rozhodnutí o přerušení řízení (vyhovující či zamítací) nebylo soudem vydáno. Teprve po podání návrhu na přerušení řízení bylo napadeným usnesením odvolání stěžovatelů odmítnuto. Tím, že se obecné soudy návrhem stěžovatelů na přerušení řízení nijak nezabývaly, zatížily prý řízení vadou v intenzitě porušující jejich právo na spravedlivý proces. Návrh na přerušení řízení byl překážkou řízení bránící vydat rozhodnutí o odvolání. Dále uvedli, že datum vyhotovení napadeného usnesení (25. 11. 2009) zřejmě není skutečným datem jeho vydání, neboť bylo okresním soudem doručeno až dne 9. 12. 2009.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl domněnku stěžovatelů, že k odmítnutí odvolání pro neodstranění jeho vad došlo později než 25. 11. 2009. Datum uvedené v napadeném usnesení je datem, kdy bylo o tomto odvolání v neveřejném jednání rozhodnuto. Není proto podstatné, kdy byl spis vrácen soudu prvního stupně. Podstatné však je, že stěžovatelé neodstraněním vad odvolání zavinili, že v odvolacím řízení nemohlo být pokračováno.
Stěžovatelé v replice k vyjádření krajského soudu rekapitulovali obsah své ústavní stížnosti. K vyjádření krajského soudu - který odmítl domněnku, že k odmítnutí odvolání pro neodstranění jeho vad došlo později než 25. 11. 2009 - stěžovatelé uvedli, že není klíčové, zda k odmítnutí odvolání pro neodstranění vad došlo dne 25. 11. 2009 či později. Totiž, i kdyby bylo dne 25. 11. 2009 předmětné usnesení vydáno, jejich návrh na přerušení řízení byl učiněn a Okresnímu soudu v Sokolově doručen před 25. 11. 2009. Posléze poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn.21 Cdo 936/2010, z něhož prý plyne nesprávnost rozsudku nalézacího soudu vydaného v jejich věci; tu však připouštějí, že jsou si vědomi toho, že otázka merita věci - tedy i rozsudek nalézacího soudu - není předmětem ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé ve svých argumentech v podstatě opomíjejí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem zásadně není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžující si fyzické nebo právnické osoby.
V reakci na námitky stěžovatelů proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany soudů odvolacího i dovolacího "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou či excesivní, porušující základní právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávali. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Krajský soud napadeným usnesením ze dne 25. 11. 2010 odmítl odvolání stěžovatelů pro neodstranění vad ve lhůtě, ačkoliv - dle stěžovatelů - předtím (dne 23.11.2010) byl obecným soudům doručen návrh na přerušení řízení. Stěžovatelé tvrdí, že nejdříve mělo být rozhodnuto o jejich návrhu na přerušení řízení. Opačný postup odvolacího soudu - který nejprve odmítl odvolání pro neodstranění jeho vad - však Ústavní soud svévolným neshledává, neboť je založen na racionálním základě. Z povahy věci plyne, že uvažovat o přerušení řízení k návrhu účastníka řízení má význam jen potud, pokud je návrh meritorně projednatelný; v případě meritorně neprojednatelného návrhu (např. z důvodu neodstranění vad odvolání) by totiž mohlo být přerušení řízení zbytečným a neopodstatněným zásahem do právní jistoty (např.) druhého účastníka řízení. Je třeba dodat, že tím by se navrhovatel nepřímo podněcoval k nerespektování soudcovské lhůty k odstranění vad svého návrhu; postačilo by mu toliko podat v soudcovské lhůtě návrh na přerušení řízení s tím, že v budoucnu bude mít dostatek času k odstranění vad návrhu; šlo by tak o faktické prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu, kterou před tím stanovil soudce.
Uvedené argumenty v principu reagují i na repliku stěžovatelů, která nic zásadního - oproti vlastní ústavní stížnosti - neobsahuje.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tedy dospěl k závěru, že krajský soud interpretoval příslušné procesní normy ústavně způsobem přijatelným. Sama skutečnost, že svůj závěr opřel o právní názor na procesní právo, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, porušení jejich práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces přirozeně nezakládá.
Nad rámec toho lze uvést, stěžovatelé se poněkud nejasně vyjadřují k datu, kdy byl obecným soudům doručen jejich návrh na přerušení řízení. Hovoří o podání "ze dne 23.11.2009 adresovaném Okresnímu soudu v Sokolově", později uvádějí, že jejich návrh na přerušení řízení byl Okresnímu soudu doručen "před 25.11.2009". Ve spise je však na návrhu stěžovatelů uvedeno razítko "Okresní soud v Sokolově došlo 25.11.2009", přičemž právě tohoto dne bylo vydáno i napadené usnesení krajského soudu. Z toho lze usuzovat, že by bylo stěží možné, aby byl krajský soud ještě před vydáním napadeného usnesení ze dne 25. 11. 2009 vůbec informován o návrhu stěžovatelů na přerušení řízení, který došel téhož dne jinému soudu. Jinými slovy, i kdyby bylo možné přisvědčit právnímu názoru stěžovatelů na výklad (toliko) podstavního práva (tedy, že nejprve je třeba rozhodnout o návrhu na přerušení řízení a až v případě zamítavého rozhodnutí odmítnout odvolání pro neodstranění vad ve stanovené lhůtě), stejně by nebylo možné stěžovatelům vyhovět; právě stěžovatelé totéž svým v podstatě laxním postupem způsobili (výzva k odstranění vad odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy byla právnímu zástupci stěžovatelů doručena již dne 27.10.2009, avšak návrh na přerušení řízení je datován až dnem 23.11.2009, doručen až dne 25.11.2009 okresnímu soudu), že nebylo prakticky možné, aby se krajský soud o jejich návrhu na přerušení řízení ještě před vydáním napadeného usnesení o odmítnutí odvolání vůbec dozvěděl.
Pokud snad stěžovatelé naznačují, že k odmítnutí jejich odvolání pro neodstranění jeho vad došlo později než 25. 11. 2009, Ústavní soud uvádí, že jde o pouhou spekulaci, neopřenou o žádný reálný základ. Platí logicky presumpce, že datum uvedené v usnesení obecného soudu je datem, kdy bylo o návrhu rozhodnuto. To potvrdil krajský soud i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti; stěžovatelé nepředložili žádný důkaz, který by byl způsobilý prokázat opak; není pak relevantní, kdy byl spis vrácen soudu prvního stupně, neboť to s datem vydání napadeného usnesení nesouvisí.
Za tohoto stavu nelze vytknout ani Okresnímu soudu v Sokolově, že po vydání napadeného usnesení krajského soudu zaslal stěžovatelům přípis, dle kterého je rozhodování o návrhu na přerušení řízení s ohledem na odmítnutí odvolání nadbytečné; na tento přípis stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují.
IV.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni tvrzené porušení základních práv či svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu