ECLI:CZ:US:2011:1.US.2515.11.1
sp. zn. I. ÚS 2515/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Franriška Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2011, čj. 26 Cdo 1915/2009 - 10, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2009, čj. 15 Co 564/2008 - 65, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 9. 2008, čj. 11 C 325/2007 - 127, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, ve kterém jako žalobkyně neuspěla. Podle jejího tvrzení byl uvedenými rozhodnutími porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. K porušení uvedených základních práv mělo podle stěžovatelky dojít tím, že obecné soudy přihlížely pouze k jejím nesplněným povinnostem, aniž by se podrobněji zabývaly chováním žalovaného (Bytového družstva Rienzi) po dobu trvání nájemného vztahu, který po celou dobu nájemního vztahu účtoval stěžovatelce zálohy za služby spojené s užíváním bytu za více osob, než které byt užívalo.
K porušení principu rovnosti mělo dojít tím, že obecné soudy nevyhověly důkaznímu návrhu stěžovatelky na provedení výslechů svědků a svůj závěr odůvodnily pouze tím, že by tyto svědecké výpovědi nepřinesly nic nového. Podle stěžovatelky by výslech jí navržených svědků mohl přispět k objasnění toho, že žalovaný dlouhodobě jednal vůči ní v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy tak nadřadily vlastnické právo žalovaného jejímu základnímu právu na bydlení, čímž došlo k porušení principu rovnosti a k neoprávněnému zásahu do jejího soukromého a rodinného života a nedotknutelnosti obydlí.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chebu, rozsudkem ze dne 4. 9. 2008, čj. 11 C 325/2007 - 127, zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, specifikovaného v rozsudku. Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, čj. 15 Co 564/2008 - 153, rozsudek okresního soudu potvrdil. Dospěl totiž, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by stěžovatelka jednala se žalovaným o započtení své platby za výměnu kotle za nájemné a zálohy za služby. Její opačné tvrzení považoval za nevěrohodné, neboť stěžovatelka v žalobě výslovně uvedla, že k neplacení nájemného se rozhodla sama, protože žalovaný nebyl ochoten s ní komunikovat. Odvolací soud proto, ve shodě se závěrem soudu prvního stupně, konstatoval, že výpověď z nájmu bytu je platná a důvodná a není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti rovněž poukázal na skutečnost, že ani v minulosti stěžovatelka řádně neplatila nájemné a zálohy za služby. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť neshledal, že by řešilo otázku zásadního právního významu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní pouze polemizuje s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud nevykonává žádný přezkumný dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které zásadně nezasahuje, pokud soudy postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Okresní soud v Chebu i Krajský soud v Plzni náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve věci postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku a s judikaturou obecných soudů v dané oblasti. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení doplnil, že pokud stěžovatelka neplatila řádně nájemné a úhrady za služby ani v minulosti (tedy sama nejednala v souladu s dobrými mravy), nemůže se dovolávat jejich plnění žalovaným. Označil za správný i závěr okresního soudu, podle kterého povinnost zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnosti platit nájemné (úhradu za užívání bytu) nemají povahu vzájemných závazků a jejich plnění nelze proto vzájemně vázat.
Ústavní soud neshledal ve zkoumané věci nic, co by svědčilo o porušení alespoň některého z výčtu základních práv, které uvádí stěžovatelka. Situaci, ve které se stěžovatelka ocitla, si způsobila sama tím, že řádně neplnila své závazky vůči žalovanému. Ústavní soud k tomu konstatuje, že ze základní maximy občanského práva vyplývá, že dobrých mravů se může dovolávat jen ten, jehož chování s nimi není v rozporu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu