ECLI:CZ:US:2011:1.US.2592.10.1
sp. zn. I. ÚS 2592/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lundákem, advokátem se sídlem Radlická 99, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 152/2010-23, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva vnitra ČR jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv ve skutečnosti, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, vycházel při svém rozhodování z toho, že dopis vedlejšího účastníka, kterým stěžovateli sděloval, že základ plnění ve výši 20.075,- Kč je zasílán na jeho účet, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen před podáním žaloby do elektronické datové schránky. Stěžovatel tvrdí, že jeho právní zástupce datovou schránku nevlastnil, nevlastní a s ohledem na znění zákona č. 300/2008 Sb. do 30. 6. 2012 nemá povinnost jako samostatný advokát vlastnit. Předmětný dopis byl tedy doručen až poštou dne 5. 2. 2010. Dle názoru stěžovatele tak soud věc hodnotil na základě neexistujícího důkazu, který však měl zásadní vliv na rozhodnutí soudu o důvodnosti podání žaloby, neboť soud vycházel ze závěru, že stěžovatel věděl při podání žaloby o tom, že základ dlužné částky je mu zasílán na bankovní účet.
II.
Relevantní znění dotčených článků Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
III.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Předsedkyně příslušného senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedla, že v den podání žaloby, tedy při zahájení soudního řízení, bylo vedlejším účastníkem na požadovanou jistinu plněno, z toho důvodu odvolací soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval ustanovení §142 odst. 2 věty první o. s. ř. a napadené usnesení podle §220 odst. 2 téhož zákona, s přihlédnutím k tomu, že vedlejšímu účastníku žádné náklady v soudním řízení nevznikly, změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V ostatním Městský soud v Praze odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud zaslal vyjádření Městského soudu v Praze stěžovateli. Ve své replice stěžovatel uvedl, že v případě, kdy bylo řízení zastaveno, nelze aplikovat ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž je nutno postupovat dle §146 odst. 1. a 2. o. s. ř.
IV.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 C 33/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti: Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2010 č. j. 18 C 33/2010-11 bylo na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelem ze dne 13. 3. 2010 zastaveno řízení o náhradě škody a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši
11.613,- Kč. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání, ve kterém namítal, že žaloba byla podána ve stejný den, kdy byl uhrazen základ dlužné částky a byla tudíž podána bezdůvodně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2010 č. j. 25 Co 152/2010-23 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel byl prostřednictvím svého právního zástupce vedlejším účastníkem informován, že oprávněnost požadavku na příspěvek na dietní stravování uznává a bezprostředně před podáním žaloby také o tom, že základ plnění ve výši 20.075,- Kč je zasílán na jeho účet.
V.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdyby byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Takové pochybení ústavní soud v souzené věci neshledal.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V citovaném ustanovení (a v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.) se promítají zákonné principy, dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, popřípadě účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Náklady účastníka řízení přitom představují majetkovou újmu (zásah do majetkové sféry), kterou účastník utrpěl v adekvátní příčinné souvislosti se samotným řízením. Z ustanovení §142 a násl. o. s. ř. dále plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. Institut náhrady nákladů řízení tak představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V tomto smyslu je třeba rozumět i zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. Stejným způsobem je nutno hledět i na zásadu zavinění obsaženou v §146 odst. 2 o. s. ř. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodování (srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008).
V nyní projednávané věci soud odvolací, na rozdíl od názoru soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že to byl stěžovatel, kdo zavinil ve smyslu §146 odst. 2 s. ř. s. zastavení řízení, neboť podal žalobu za situace, kdy byl prostřednictvím svého právního zástupce vedlejším účastníkem informován, že oprávněnost požadavku na příspěvek na dietní stravování uznává a bezprostředně před podáním žaloby také o tom, že částka 20.075,- Kč je zasílána na jeho účet.
Takto odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout.
Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, zaslal stěžovatel dopisem ze dne 30. 12. 2009, doručeným téhož dne vedlejšímu účastníkovi, návrh mimosoudní dohody o náhradě škody a stanovil termín přijetí návrhu této dohody dne 20. 1. 2010. Dopisem ze dne 19. 1. 2010 vedlejší účastník zaslal stěžovateli návrh dohody o náhradě škody, ve které se zavazuje uhradit stěžovateli ve lhůtě 30 dnů od podepsání této dohody částku 20.075,- Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník současně stěžovateli sdělil, že neshledal oprávněnou jeho žádost o náhradu nákladů právního zastoupení. Dopisem ze dne 27. 1. 2010 poskytl stěžovatel vedlejšímu účastníkovi dodatečnou lhůtu 3 pracovních dnů k přijetí jeho návrhu ze dne 30. 12. 2009 (náhrada škody ve výši 20.075,- Kč s úrokem z prodlení a částka 6.720,- Kč jako náhrada za právní zastoupení), v opačném případě stěžovatel hodlal uplatnit svůj nárok soudní cestou. Dopisem ze dne 1. 2. 2010 sdělil vedlejší účastník stěžovateli, že dal pokyn k úhradě částky 20.075,- Kč na účet stěžovatele, na svém stanovisku ohledně nákladů právního zastoupení však setrvává.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žaloba ze dne 3. 2. 2010 na zaplacení částky 20.075,- Kč s příslušenstvím byla podána za situace, kdy vedlejší účastník již dopisem ze dne 19. 1. 2010 jednoznačně vyjádřil svou ochotu žalovanou částku zaplatit. Závěr odvolacího soudu o procesním zavinění stěžovatele z důvodu, že "vzal žalobu zpět za situace, kdy žalobou uplatněný nárok byl v převážné míře ke dni podání žaloby uspokojen", je tedy správný, uspokojením nároku je přitom v dané věci přistoupení vedlejšího účastníka na požadavek stěžovatele na zaplacení žalované částky
20.075,- Kč. Pokud jde o částku 6.720,- Kč jako náhrady za právní zastoupení, zde nedošlo mezi účastníky sporu k dohodě, tato částka však nebyla předmětem žaloby na náhradu škody, lze tedy uzavřít, že ohledně žalované částky byl nárok stěžovatele nesporný a nezakládal ze strany stěžovatele důvod pro podání žaloby.
Na výše uvedeném nic nemění ani nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, že byl prostřednictvím svého právního zástupce již před podáním žaloby informován o tom, že základ plnění ve výši 20.075,- Kč je zasílán na jeho účet. Soud vycházel při svých závěrech ze skutečnosti, že dopis vedlejšího účastníka ze dne 1. 2. 2010 byl adresován do datové schránky právního zástupce stěžovatele (str. 2 rozsudku), stěžovatel však v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho právní zástupce datovou schránku nevlastnil. Ústavní soud konstatuje, že mezi přílohami, které jsou součástí vyžádaného spisu, se nachází také kopie předmětného dopisu s razítkem "DATOVÁ SCHRÁNKA". Na tomto místě však musí Ústavní soud zdůraznit, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Ani stěžovatelem tvrzený rozpor však nic nemění na správnosti závěru Městského soudu v Praze o tom, že stěžovatel podal žalobu za situace, kdy byl prostřednictvím svého právního zástupce vedlejším účastníkem informován, že oprávněnost požadavku na příspěvek na dietní stravování uznává. Již tento důvod sám o sobě (když otázka vědomosti stěžovatele bezprostředně před podáním žaloby o tom, že částka 20.075,- Kč je zasílána na jeho účet nebyla dostatečně skutkově objasněna) postačí k závěru o procesním zavinění stěžovatele ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř.
Městský soud v Praze tedy rozhodl o věci stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace citovaných ustanovení soudního řádu správního byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 2. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu