ECLI:CZ:US:2011:1.US.2628.09.1
sp. zn. I. ÚS 2628/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele 1) Ing. R. Š. a 2) nezl. J. V., obou právně zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem Preslova 1269/17, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 24. 6. 2009 č. j. 29 Co 698/2007-1188 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 9. 2007 č. j. P 360/2002-863, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhli Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor s jejich základními právy zaručenými čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z kopií listin, které si Ústavní soud zhotovil ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. P 360/2002, zjistil Ústavní soud následující:
Okresní soud v České Lípě svým rozsudkem ze dne 10. 9. 2007 č. j. P 360/2002-863 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatele (otce) na svěření nezl. syna J. do výchovy otce; výrokem II. zamítl návrh stěžovatele na změnu příjmení nezl. J. z V. na Š.; výrokem III. rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezl. J.; výrokem IV. zvýšil výživné pro nezl. J. s účinností od 1. 9. 2006 na částku 5.000,- Kč měsíčně; výrokem V. rozhodl o dlužném výživném za období od 1. 9. 2006 do 31. 8. 2007; a výrokem VI. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2009 č. j. 29 Co 698/2007-1188 k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že výrokem I. potvrdil prvostupňový rozsudek ve výrocích I., II. a III.; výrokem I. změnil výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výživného tak, že stěžovateli zvýšil výživné od 1. 9. 2006 na částku 4.000,- Kč měsíčně, vyjma období od února 2008 do března 2009, a rozhodl o dlužném výživném; výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; a výrokem IV. rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit České republice na nákladech zálohovaných státem částku 12.160,- Kč v určené lhůtě.
Ve výroku potvrzovacím krajský soud vyšel z obsáhlého dokazování před soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil znaleckým posudkem z oboru školství a kultury, odvětví psychologie. Ohledně návrhu na změnu výchovy odkázal ve smyslu §28 zákona o rodině na nutnost změn v poměrech oproti rozsudku z roku 2001, které však po provedeném dokazování neshledal. Pro změnu příjmení nezletilého, jak bylo určeno dřívějším rozsudkem, rovněž soud neshledal důvody. Ohledně určení rozsahu styku stěžovatele s nezletilým krajský soud konstatoval, že výrok soudu prvního stupně respektoval zájem nezletilého na tom, aby byl v co nejčastějším kontaktu s otcem, k němuž má nezletilý, stejně jako k matce, vytvořen silný citový vztah.
Ve vztahu k výroku II., jímž bylo zvýšeno výživné na nezl. J., krajský soud poukázal na obsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil. Uzavřel, že soud prvního stupně zvýšil stěžovateli výživné nepřiměřeně, přičemž nově výživné stanovil na 4.000,- Kč. Ve vztahu k výroku IV. krajský soud uvedl, že provedení důkazu znaleckým posudkem si vyžádala tvrzení stěžovatele, která neobstála, pročež krajský soud aplikoval §148 odst. 1 a §211 o. s. ř.
Napadeným rozhodnutím stěžovatelé vytýkají, že řízení jim předcházející je stiženo řadou vad, nezákonností a protiústavností, které ani krajský soud nenapravil. Stěžovatel 1) vytýká krajskému soudu, že neuložil soudu prvního stupně, aby rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroků I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Dále že se nevyrovnal se skutečností, že jsou, podle slov stěžovatele, vedena dvě souběžná řízení o výživném z roku 2003 a 2006, a s námitkou právního zastoupení otce, který v řízení o změně výživného z roku 2003 byl zastoupen advokátem, tento však nebyl k jednání soudu prvního stupně přizván. Stěžovatel zpochybňuje znalecký posudek a osobu znalkyně, kterou považuje za nezkušenou a neznámou, neboť dosud zhotovila pouze 13 posudků. Stěžovateli bylo při jednání odvolacího soudu dne 27. 11. 2008 odňato slovo a byl vybídnut ke zpracování otázek písemně. K tomu však soud nikdy nevydal usnesení, jež by stěžovateli uložilo povinnost zaslat písemně další otázky, což stěžovatel považuje za porušení §168 odst. 2 o. s. ř. Stěžovateli tak bylo upřeno právo vyjádřit se k prováděnému důkazu a navrhnout přezkum posudku jiným znalcem. Krajský soud stěžovateli nepřipustil odvolání proti usnesení o složení zálohy, ani vůči usnesením ve věci ustanovení znalce. Krajský soud stěžovateli nezaslal usnesení ze dne 25. 3. 2005 ve věci soudního poplatku. Za "tragické" považuje stěžovatel vydání dvou usnesení ve věci předběžného opatření ze dne 8. 12. 2008 (č. l. 1119) a ze dne 3. 4. 2009 (č. l. 1146), které měl vydat věcně nepříslušný soud a zároveň měl stěžovateli upřít možnost opravného prostředku. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2009 č. j. 29 Co 698/2007-1146 měl být nezletilý J. vytržen z rodinného prostředí, což se nepříznivě odrazilo v životě otce i syna. Stěžovatel dále zpochybnil rozsah dokazování ve vztahu ke zjištění majetkových a příjmových poměrů otce i matky. Krajský soud měl dále rozhodnout rozsudkem, navzdory tomu, že několik dní před tím byla stěžovatelem doručena námitka podjatosti vůči celému senátu. Zároveň se z jednání stěžovatel i právní zástupce řádně omluvili; rozsudek tak byl vynesen v jejich nepřítomnosti. V závěru stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud, ve smyslu §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil České republice povinnost nahradit náklady zastoupení. Dále navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. V pozdějším podání, které podal stěžovatel 1) sám, a nikoliv prostřednictvím advokáta, zpochybnil stěžovatel výrok IV. rozsudku krajského soudu, s tím, že krajský soud zohlednil neúspěch stěžovatele ve věci, ačkoliv se jednalo o řízení, které bylo možno zahájit i bez návrhu.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předložili řadu námitek z oblasti procesního průběhu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Žádná z nich však nemá ústavněprávní charakter a z části ani nesměřují proti napadeným rozhodnutím. Nutno stěžovateli 1) a jeho právnímu zástupci především připomenout, že ne každé porušení jednoduchého práva (zákona) znamená zároveň porušení práva základního, zvláště pokud se jedná o taková pochybení, která lze v průběhu dalšího řízení odstranit a zhojit, resp. překonat pozdějším procesním vývojem ve věci. K jednotlivým stížnostním bodům uvádí Ústavní soud následující:
K námitce, týkající se postupu soudu prvního stupně v otázce předběžné vykonatelnosti (části) rozsudku, konstatuje Ústavní soud, že tato námitka se neváže k napadeným rozhodnutím, přesněji řečeno není zřejmé, proč by ústavnost napadeného rozhodnutí, rozhodl-li ve věci meritorně pravomocně odvolací soud, měla být dotčena. Jinými slovy řečeno, pokud stěžovatel tvrdí, že soud prvního stupně něco protiprávně neučinil, jakým způsobem by došlo k nápravě závadného stavu a ochraně základních práv stěžovatele zrušením konečného rozhodnutí ve věci. Ani k námitce údajného souběhu dvou řízení o změně výživného stěžovatel neargumentuje, jakým konkrétním způsobem by měla být eventuálním porušením §83 odst. 1 o. s. ř. porušena jeho základní práva za situace, kdy ani netvrdí, že by v druhém řízení soud jednal, resp. že by v něm bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech. V tomto ohledu si Ústavní soud neměl důvod ověřovat, zda došlo ke sloučení obou řízení při jednání před okresním soudem dne 28. května 2007, jak stěžovatel okrajově připouští. Rovněž tvrzená skutečnost, že v řízení před okresním soudem byl stěžovatel 1) zastoupen advokátem, který na blíže nespecifikované jednání soudu nebyl přizván, neznamená sama o sobě porušení základních práv a důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť tento eventuální procesní deficit bylo možno odstranit v průběhu dalšího řízení, které probíhalo po dobu několika let. Ani v tomto ohledu stěžovatel 1) neuvádí, jakým konkrétním způsobem měla být porušena jeho základní práva, zda se toto eventuální procesní pochybení promítlo do výsledku řízení, zda byl takto např. zkrácen na právu navrhovat důkazy či se k provedeným důkazům v řízení před soudem prvního stupně vyjadřovat apod.
Pokud stěžovatel 1) zpochybňuje znalecký posudek provedený v řízení před krajským soudem, konstatuje Ústavní soud, že z tvrzené skutečnosti, že znalkyně dosud zpracovala - podle názoru stěžovatele - málo znaleckých posudků, neplyne sama o osobě žádná další (ústavněprávní) konsekvence. Pokud fakticky stěžovatel nesouhlasí s obsahem znaleckého posudku a s hodnotícími závěry, které krajský soud ze znaleckého posudku učinil, odkazuje Ústavní soud na §132 o. s. ř. a zásadu volného hodnocení důkazů, kterou se krajský soud v předložené věci řídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je zcela konkrétně seznatelné, jakým způsobem krajský soud se závěry znaleckého posudku pracoval a proč námitky stěžovatele 1) odmítl (str. 3 a 4 rozsudku). Ve vztahu k související námitce stěžovatele 1), že mu nebylo umožněno klást znalkyni otázky, si Ústavní soud opatřil kopii protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 27. 11. 2008, z něhož plyne, že stěžovatel 1) znalkyni kladl řadu otázek, přičemž k dotazu soudu souhlasil s tím, že otázky na znalkyni zpracuje písemně. Za přiměřenou lhůtu stěžovatel 1) označil lhůtu patnácti dnů. Znalkyně s tímto postupem rovněž souhlasila. Odvolací soud následně odročil jednání "na neurčito, za účelem zpracování otázek na znalkyni a vypracování odpovědí na otcem položené otázky". Z podané ústavní stížnosti nikterak neplyne, že by tak stěžovatel skutečně učinil, tedy že by krajskému soudu otázky na znalkyni skutečně zaslal. Krajskému soudu pak v této souvislosti vytýká, že "nikdy nevydal usnesení, jež by otci ukládalo povinnost, aby zaslal písemně další otázky, jak mu ukládá §168 odst. 2 o. s. ř.", a bez dalšího rozhodl. K tomu dodává Ústavní soud, že z uvedeného ustanovení neplyne povinnost soudu ukládat usnesením stěžovateli vyjadřovat se k provedeným důkazům. Z citovaného protokolu plyne, že stěžovatel s navrženým postupem, dle něhož měl nejprve zaslat dotazy písemně, souhlasil; pokud této možnosti nevyužil, nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Pokud navíc krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem až dne 24. června 2009, lze i lhůtu, kterou měl stěžovatel 1) k dispozici, považovat za více než dostačující.
V rovině pouhé polemiky s hodnocením důkazů je i zpochybňování závěrů krajského soudu ve vztahu k výši příjmových a majetkových poměrů otce i matky. I zde však jsou závěry krajského soudu přesvědčivě a logicky odůvodněny (str. 4 a 5 rozsudku) a porušení základních práv stěžovatele nic nenasvědčuje.
Námitka, směřující proti tomu, že krajský soud "nepřipustil" odvolání proti usnesením o složení zálohy a o ustanovení znalce, aniž by bylo třeba dalších úvah Ústavního soudu o přípustnosti takových prostředků dle občanského soudního řádu, se zjevně týká jiných usnesení než nyní napadených rozsudků. Stejně jako v předchozích bodech, i zde Ústavní soud postrádá ústavněprávní argumentaci, jak byla základní práva stěžovatele dotčena v konkrétní věci, k čemuž nepostačuje obecný poukaz na "zásadu dvojinstančnosti". Stejně tak námitka, že usnesení ve věci soudního poplatku ze dne 25. 3. 2005 nebylo ke dni podání ústavní stížnosti doručeno zástupci stěžovatele, postrádá vazbu na ústavnost napadených rozsudků.
Pokud dále stěžovatel brojí proti předchozím řízením ve věci předběžného opatření, konstatuje Ústavní soud, že rovněž ani tyto námitky nesměřují proti napadeným rozsudkům, když je zároveň Ústavnímu soudu z vlastní činnosti známo, že proti pozdějšímu ze zpochybňovaných usnesení (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2009 č. j. 29 Co 698/2007-1146) stěžovatel podal ústavní stížnost, která však byla Ústavním soudem usnesením ze dne 24. Září 2009 sp. zn. II. ÚS 1349/09 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Konečně stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem navzdory tomu, že krátce před nařízeným odvolacím jednáním, a to podáním došlým dne 18. 6. 2009, vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči všem členům senátu. Krajský soud jednak odkázal na to, že o stejné námitce stěžovatele, směřující vůči dvěma členkám senátu, rozhodl již dne 27. února 2009 pod sp. zn. Nco 3/2009-1132 Vrchní soud v Praze, a jednak poukázal na to, že podle ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř. nemá povinnost předložit námitku nadřízenému soudu, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. S uvedenou námitkou podjatosti se tedy krajský soud vypořádal a Ústavní soud z uvedeného postupu nemá důvodu vyvozovat ústavní konsekvence, když ani stěžovatel svou argumentací v zásadě nevyvrací vyslovený závěr krajského soudu, že uplatněním námitky mělo být dosaženo bezdůvodného protahování řízení. Jelikož stěžovatel svou následnou omluvu z jednání založil právě na faktu účelového podání námitky podjatosti, jak plyne z ústavní stížnosti, nelze považovat postup krajského soudu za nepřiměřený.
Konečně ve vztahu k později doručenému "doplnění ústavní stížnosti" nutno konstatovat, že k němu Ústavní soud nepřihlíží, neboť nebyl podán prostřednictvím advokáta, avšak s ohledem na celkový petit ústavní stížnosti, k výroku IV. rozsudku krajského soudu o nákladech řízení odkazuje na svou ustálenou doktrínu, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejích základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Žádné výjimečné okolnosti, které by aplikaci jednoduchého práva ve věci nákladů řízení posunuly do ústavně právní roviny, nebyly zjištěny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem k výsledku prvotního posouzení ústavní stížnosti již Ústavní soud dále nečinil další opatření ve vztahu k procesnímu postavení stěžovatele 2), který je nezletilý.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Konkrétní důvody pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly stěžovatelem předloženy, neboť obsahovaly pouze parafrázovaný text zákonného ustanovení, proto návrhu nebylo vyhověno. Návrh na postup podle §83 zákona o Ústavním soudu nemůže být úspěšný proto, že podmínkou aplikace tohoto ustanovení je dosažení meritorního rozhodnutí ve věci, což se nestalo. Uplatní se tedy nyní pravidlo, že akcesorické návrhy sdílejí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 5. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu