ECLI:CZ:US:2011:1.US.2646.10.1
sp. zn. I. ÚS 2646/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. W., zastoupené JUDr. Martinem Klimo, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 274/2010, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 3 KZV 29/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 274/2010, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 3 KZV 29/2009.
Citovaným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně byla stěžovatelka, stíhaná pro pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1,2 písm. a), 4 písm. c) trestního zákona, ponechána ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Krajský soud v Brně napadeným usnesením stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl.
Stěžovatelka byla společně s A. P., Z. K. a M. M. trestně stíhána Policií ČR, Národní protidrogovou centrálou, Službou kriminální policie a vyšetřování ve věci vedené policejním orgánem pod sp. zn. NPC-103/TČ-2008-21-E5, a to pro spáchání pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. c) trestního zákona. Toho se měli dopustit v blíže nezjištěné době, nejméně však od 10. 12. 2008, kdy měla stěžovatelka zorganizovat s jistým C. S. odeslání poštovní zásilky prostřednictvím kurýrní pošty DHL z města Bogota v Kolumbii do České republiky, přičemž v této zásilce měla být uložena láhev označená jako kávový likér, která měla ve skutečnosti obsahovat prášek s obsahem kokainové báze. Předmětná zásilka byla po prověření jejího obsahu na londýnském letišti Gatwick zajištěna jako zásilka obsahující kokain a následně doručena do Prahy, kde byla podrobena kriminalistické expertíze s výsledkem zjištění obsahu kokainu o hmotnosti 362,65 gramů. Zásilka byla zaměněna ve smyslu §87a odst. 1 tr. řádu a předána společnosti DHL k přepravě adresátce A. P., která si předmětnou zásilku měla převzít ve Zlíně dne 7. 1. 2009 (za přítomnosti Z. K.) a následně ji předat M. M.; ten měl telefonicky z České republiky do Španělska vyrozumět stěžovatelku o převzetí předmětné zásilky. Stěžovatelka měla M. M. instruovat, jak zásilku překontrolovat a vyzkoušet obsah předmětné láhve, v níž se měl nacházet kokain.
Na základě výše uvedených skutečností bylo dne 15. 4. 2009 zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání výše označené trestné činnosti. Stěžovatelka byla vzata do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu, s tím, že vazba se započítává od 10. 3. 2010, tedy ode dne předání stěžovatelky do České republiky.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě uvedla, že opakovaně, avšak neúspěšně, usilovala o propuštění z vazby. Dne 17. 6. 2010 rozhodl krajský státní zástupce o ponechání stěžovatelky ve vazbě podle ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu a konstatoval trvající vazební důvody podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost ke Krajskému soudu v Brně a argumentovala neexistencí vazebních důvodů uvedených státním zástupcem. Krajský soud v Brně však přesto rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, kterým stížnost stěžovatelky zamítl pro nedůvodnost.
Stěžovatelka právě zde spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a svobod; to platí s ohledem na chybné podklady a neexistující skutečnosti (o nichž není ve vyšetřovacím spise ani zmínka), na jejichž základě Krajský soud v Brně rozhodl. V napadeném usnesení Krajského soudu v Brně je totiž nesprávně uvedeno: "Ve stručnosti má jednání obviněné spočívat v tom, že byla zadržena s drogou kokain při jejím převozu ze Španělska do České republiky a to v množství účinné látky 362 g". V další částí usnesení se - rovněž nesprávně - praví: "Že obviněné hrozí vysoký trest o tom též pochyby nejsou, neboť množství kokainu, které bylo u ní nalezeno, postačí k výrobě několika tisíc dávek a pokud na běžném ilegálním trhu by tato droga byla prodána, zisk by přesáhl milióny korun." Z průběhu vyšetřování je však zřejmé (viz výše), že stěžovatelka nikdy nebyla ani podezírána ani obviněna z převážení nějaké drogy. Orgány činné v trestním řízení prý nikdy netvrdily, že by u stěžovatelky nějakou drogu někdo nalezl či zajistil, nebo že byla s drogou zadržena. Také hodnota zajištěné drogy, o níž se má ve skutečnosti jednat, a která byla zajištěna u zcela jiné osoby než je stěžovatelka, prý zjevně nedosahuje milionových částek na ilegálním trhu při množství 352 g; její hodnota podle stěžovatelky "jde jistě výrazně pod jeden milion Kč".
III.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník řízení, Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření zejména uvedlo, že námitky vůči napadenému usnesení Krajského soudu v Brně fakticky napadají pouze odůvodnění usnesení, aniž by konstatovaly nesprávnost jeho výroku, nebo porušení ustanovení o řízení, způsobující nesprávnost výroku usnesení. Faktem prý je, že Krajský soud v Brně zmínil na dvou místech napadeného usnesení stručně skutkové okolnosti, které ne zcela přesně odpovídaly do té doby zjištěným skutečnostem o stíhaném trestném činu. Nicméně ani tato skutečnost nemůže mít - podle názoru vedlejšího účastníka řízení - jakýkoli vliv na správnost závěru o ponechání stěžovatelky ve vazbě, resp. závěru o nedůvodnosti její stížnosti proti takovému rozhodnutí. K další výslovné námitce stěžovatelky o hodnotě kokainu státní zastupitelství uvedlo, že se jednalo o zásilku s 450,5 g koncentrovaného kokainu s množstvím účinné látky 362 g. Pokud by se toto množství rozředilo na uživatelskou hodnotu podílu báze okolo 25 %, pak by činilo množství látky cca 1,5 kg a bylo by jej možno rozdělit na přibližně 4.300 průměrných dávek, které by byly koncovým uživatelům prodány za celkovou cenu přesahující 2.000.000,- Kč; bezpochyby bylo tedy možné hovořit o hodnotách milionových. Krajské státní zastupitelství v Brně závěrem navrhlo, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky zamítl.
Uvedené vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně zaslal Ústavní soud stěžovatelce k případné replice. Ta reagovala podáním ze dne 15. 9. 2011, ve kterém uvedla, že dané vyjádření jen přejímá závěry napadeného usnesení a toliko předkládá již poskytnutá tvrzení. Podle stěžovatelky se nejedná o relevantní vyjádření v dané věci a navrhla proto "státním zastupitelstvím zamýšlený petit (tj. zamítnutí ústavní stížnosti) neaplikovat". Stěžovatelka trvá na zrušení napadených usnesení.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, ani jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud postupují v rámci své pravomoci v souladu s ústavními předpisy. Není úkolem Ústavního soudu perfekcionisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti podústavního práva; jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
K takové situaci však v dané věci nedošlo.
Nezávislost rozhodování obecných soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušnými orgány, nejsou co do jejich odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a tato odůvodnění splňují i požadavky vyplývající z příslušných ustanovení trestního řádu.
V obecné rovině - pokud jde o vazební stíhání vůbec - je na prvém místě nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat nebo bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci musí svědomitě posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, je zapotřebí vyvodit je vždy z povahy a okolností jednotlivého případu. Tato hlediska jsou přirozeně významná i pro úvahu o tom, zda se obviněný ve vazbě ponechává.
Ve zkoumané věci vycházely orgány činné v trestním řízení při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření v dané trestní věci, z něhož vyplynula zjištění, umožňující závěr o existenci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že by stěžovatelka mohla v dané fázi trestního řízení jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Z hlediska konkrétního zkoumaného případu, posuzovaného v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a konstantní judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky nedošlo. V daném případě Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatelku uvalena vazba, resp. byla ve vazbě ponechána. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měla dopustit, byla i podle Ústavního soudu zcela namístě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s platným trestním řádem, základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není těmto orgánům nadřízen a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
K hlavním námitkám stěžovatelky nutno uvést následující. Je pravda, že v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 274/2010, lze shledat jisté pochybení, spočívající v jedné větě odůvodnění tohoto rozhodnutí, a sice že "byla zadržena s drogou kokain při jejím převozu ze Španělska do České republiky"; to je přinejmenším skutečně nepřesné, jelikož ona sama tento převoz ze Španělska organizovala. Tuto nepřesnost však není možno považovat za natolik zásadní, aby to vedlo ke zrušení uvedeného usnesení. Z jednotlivé věty odůvodnění soudního rozhodnutí, poněkud vytržené z kontextu celé věci, nelze vyvozovat tak dalekosáhlé důsledky, jak činí stěžovatelka, zejména ve vztahu k principům spravedlivého procesu jako celku. Věc je totiž nutno posuzovat komplexně, tedy včetně obsáhlého odůvodnění usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 3 KZV 29/2009, které stěžovatelka ostatně také napadá, ale které obdobnou chybu ve formulaci jednání, jež je jí kladeno za vinu, neobsahuje. Ani odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, i když je poměrně stručné, se Ústavnímu soudu jinak nejeví jako tendenční či ve vztahu ke stěžovatelce podjaté. Soud v odůvodnění napadeného usnesení - kromě inkriminované pasáže - argumentoval logicky; na závěry obou orgánů, rozhodujících o ponechání stěžovatelky ve vazbě (proti kterým stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji ani neargumentuje), proto postačí odkázat. Orgány činné v trestním řízení existenci vazebních důvodů, které souvisle trvají od vzetí obžalované do vazby, řádně odůvodnily, přičemž akcentovaly zejména rozsah a závažnost projednávané trestné činnosti.
Ke druhé námitce stěžovatelky, napadající další větu z usnesení Krajského soudu v Brně, totiž že jí "hrozí vysoký trest též pochyby nejsou, neboť množství kokainu, které bylo u ní nalezeno, postačí k výrobě několika tisíc dávek a pokud na běžném ilegálním trhu by tato droga byla prodána, zisk by přesáhl milióny korun" Ústavní soud uvádí, že nehodlá pro účely tohoto vazebního řízení věnovat minucióznímu ověřování otázky, zda bylo možno drogu prodat za cenu pod milión korun, jak tvrdí stěžovatelka, nebo za dva milióny, jak uvádějí orgány činné v trestním řízení. Podstatné je, že se nepochybně jednalo o značné množství nebezpečné látky, způsobilé mít pro jejich uživatele fatální následky. O škodlivosti a nebezpečnosti drog a obchodu s nimi zajisté není třeba se podrobně rozepisovat.
Pro úplnost je třeba uvést, že v mezidobí došlo k meritornímu rozhodnutí v této trestní věci a stěžovatelka již byla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 1 To 25/2011, pravomocně uznána vinnou pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. c) trestního zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let. Podezření ze spáchání trestného činu, pro který byla na stěžovatelku podána obžaloba, a pro který byla vzata a následně ponechána ve vazbě tedy bylo tedy z věcného hlediska nesporně důvodné.
S výše uvedenými závěry příslušných orgánů veřejné moci se tak lze s odkazem na shora uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Sám Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do roviny ústavnosti.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu