ECLI:CZ:US:2011:1.US.2651.11.1
sp. zn. I. ÚS 2651/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011 č. j. 8 Tdo 647/2011-26, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2011 sp. zn. 5 To 370/2010 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 3. 2010 č. j. 10 T 87/2008 - 896, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 8. 9. 2011 a následně doplněnou o její originál doručený Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2011, tedy ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že porušují její "právo na spravedlivý proces."
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) a odsouzena podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky a šest měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena rovněž povinnost zaplatit poškozenému V. Š. škodu ve výši 276 600 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka byla podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěna obžaloby pro skutky, jimiž se měla dopustit dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil v jeho odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelka byla uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky a šest měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozenému V. Š. škodu ve výši 276 600 Kč. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatelka uvedeného trestného činu zpronevěry dopustila tím, že v době od 2. 1. 2004 do 24. 7. 2004 v Karviné na ulici Těreškovové č. 2234, v provozovně zastavárny Š., vedena úmyslem zajistit si finanční prospěch a neoprávněně se obohatit, jako pracovnice v zastavárně s uzavřenou pracovní smlouvou využila jednak skutečnosti, že vždy na začátku pracovního dne jí byly svěřeny zaměstnavatelem a majitelem zastavárny V. Š. finanční prostředky ve výši nejméně 15 000 Kč za účelem poskytování půjček ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, jednak skutečnosti, že měla přístup k zastaveným věcem a tak nejméně v 57 případech zatajovala V. Š. zánik dříve uzavřených smluv o půjčkách zajištěných zástavou jejich zaplacením a peníze převzaté od zákazníků, případně zastavené věci nebo věci určené k volnému prodeji na základě nesplněných závazků ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou v rozporu se svými pracovními povinnostmi si přisvojila a použila pro svoji potřebu. A dále využila znalostí osobních dat klientů a bez jejich vědomí na jejich jména uzavřela v nejméně 65 případech smlouvy o půjčkách zajištěných zástavou, v nichž předstírala převzetí neexistujících věcí do zástavy a vyplacení finančních prostředků klientům jako půjčky ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, ve skutečnosti si však peníze v částkách, které odpovídaly částkám uvedeným v těchto fiktivních smlouvách z finančních prostředků svěřených V. Š. ponechávala pro svou vlastní potřebu. Tímto svým jednáním tak způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 393 900 Kč.
Obecné soudy takto rozhodovaly za situace, kdy Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 5 To 440/2007 nejdříve jako nedůvodné zamítl odvolání stěžovatelky, které podala proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. 10 T 76/2006. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka dovolání, k němuž Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 8 Tdo 444/2008 zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné a Okresnímu soudu v Karviné přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka opětovně dovolání, v němž namítala, že rozhodnutí spočívá jednak na nesprávném právním posouzení skutku a že byla odsouzena pro skutek, pro který nebyla obžalována, a rozhodnutími obecných soudů tedy nebyla dodržena zásada jednoty skutku, jednak že skutkové vymezení jednání, které jí je kladeno za vinu, neodpovídá právní kvalifikaci zpronevěry. Nejvyšší soud je v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že "z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku." (str. 8 usnesení). Ke konkrétní námitce stěžovatelky, že byla odsouzena pro skutek, pro který nebyla obžalována, Nejvyšší soud uzavřel, že "je přesvědčen, že popis skutku uvedený v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně a v konečné podobě i v rozsudku odvolacího soudu vskutku nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy bylo, že (stěžovatelka) jako pracovnice zastavárny Š., vedena úmyslem neoprávněně se obohatit, jednak zatajovala zánik dříve uzavřených smluv o půjčkách zajištěných zástavou, když si ponechávala peníze převzaté od zákazníků, a jednak že využila znalostí osobních dat klientů a bez jejich vědomí uzavírala smlouvy o půjčkách zajištěných zástavou, v nichž předstírala převzetí neexistujících věcí do zástavy a vyplacení finančních prostředků klientům jako půjčky ze smluv o půjčkách zajištěných zástavou, přičemž si však peníze ponechávala pro vlastní potřebu, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 393 900 Kč. Netřeba jistě zvláště akcentovat, že na závěr o tom, že jde o skutek totožný, nemá vliv jeho odlišné právní posouzení, byl-li dříve kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zatímco nyní je právně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák." (str. 9 usnesení). Nadto Nejvyšší soud zdůraznil, že "v řízení po přikázání věci se soudy obou stupňů, respektujíce zákaz refomationis in peius, důsledně řídily pokyny i právním názorem Nejvyššího soudu, jak je zjevné z výsledků doplněného dokazování u soudu prvního stupně i rozhodnutí obou soudů." (str. 11 usnesení).
Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti, která se co do svého obsahu (absence ústavněprávní argumentace) pohybuje na samé hraně její projednatelnosti, závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předestřela obdobnou polemiku se závěry obecných soudů, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání. Stěžovatelka tak opětovně namítala nejednotnost skutku, za který byla obžalována a následně odsouzena, a také skutečnost, že právní závěry obecných soudů "nemají žádnou oporu v provedeném dokazování." Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (viz nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) či nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatelka své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřela především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a právní kvalifikací skutku, která se shodují s námitkami, jež sama uplatňovala již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Tímto stěžovatelka, navzdory svému tvrzení o znalosti jeho postavení, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí, k čemuž je koneckonců zavázal i Nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 444/2008. Nadto se dle názoru Ústavního soudu zejména Nejvyšší soud řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které uplatnila již v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakovala v dovolání i v ústavní stížnosti. Velmi důkladně se zabýval nejen námitkami stran kvalifikace samotného jednání stěžovatelky, ale také tvrzeným porušením zásady totožnosti skutku, kdy v souladu s jeho pokyny byl skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) oproti obžalobě a zrušeným rozhodnutím soudů obou stupňů soud prvního stupně i soud odvolací doplněn a upřesněn. "Tím ale podstatu jednání (stěžovatelky) ani jeho následek soudy rozhodně nezměnily; jejich postup směřoval pouze k odstranění určité nepřesnosti či neúplnosti relevantních skutkových zjištění. (...) Takové upřesnění a odstranění vady v popisu skutku v žádném případě neznamená změnu skutku v tom smyslu, že nebyla zachována jeho totožnost a nepředstavuje ani porušení procesních podmínek, jak namítala (stěžovatelka)." (str. 10 usnesení). Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Napadená rozhodnutí ani jim předcházející proces tak neporušila základní práva stěžovatelky, jak naznačovala v ústavní stížnosti, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu