ECLI:CZ:US:2011:1.US.2696.11.1
sp. zn. I. ÚS 2696/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Praha 8, Zenklova 230/66, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, čj. 7 Afs 25/2011 - 89, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, čj. 6 Ca 206/2007 - 55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně porušujících jeho právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. l Ústavy. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud nevyhodnotil správně jeho námitku o nezákonnosti daňové kontroly, protože nebyla řádně ukončena a projednána ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále "zákon o správě daní a poplatků"). Správce daně totiž nereagoval kvalifikovaně na jeho vyjádření k jejím výsledkům ze dne 13. července 2006, jehož předání bylo mezi nimi řádně sjednáno a pouze ji "kontumačně" ukončil sdělením, že je "bere na vědomí". Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého v daňovém řízení byla jeho práva (zakotvená v §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků) naplněna již tím, že měl možnost se k výsledkům kontroly vyjádřit již v jejím průběhu.
Stěžovatel namítá vadný výklad §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, neboť aby mohl využít těchto práv, musel by mít možnost seznámit se s obsahem kontrolní zprávy. Teprve poté, kdy mu bude poskytnuta možnost uplatnit práva podle citovaného ustanovení, může dojít k jejímu projednání a závěrem musí být kvalifikovaná reakce správce daně na jeho vyjádření. Pokud se Nejvyšší správní soud k nezákonnosti jeho postupu nevyjádřil, popřel základní právo stěžovatele na zákonný proces a jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Svým závěrem, že kontrola byla ukončena předáním kontrolní zprávy, přesto, že správce daně vymezil, že se tak stalo předáním vyjádření, mu odňal právo vyjádřit se k její definitivní verzi, tedy i právo na spravedlivý proces.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, čj. 7 Afs 25/2011 - 89, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, čj. 6 Ca 206/2007 - 55, jímž zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal zrušení označených rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 8. června 2007, zamítajících jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen až prosinec 2002 a leden až listopad 2003.
III.
Ústavní soud předesílá, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř doslovně opakuje argumentaci, kterou adresoval již Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím své kasační stížnosti. Zásah do svého práva na soudní ochranu a do "principu právního státu" vidí ve skutečnosti, že jeho námitkám nevyhověl, případně je v napadeném rozsudku pominul.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatel namítá nezákonnost provedené daňové kontroly pro nereflektování jeho vyjádření ke zprávě o ní správcem daně, respektive absenci jejího řádného ukončení, lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, který uzavřel, že stěžovatel v průběhu daňové kontroly plně využil svého práva vyjádřit se k ní, včetně konečné zprávy o ní. Orgány správce daně proto nepochybily, pokud ji považovaly za ukončenou. Svůj závěr odůvodnil tím, že správce daně sepsal, dne 18. ledna 2006, se stěžovatelem protokol o jednání, na kterém byly projednány výsledky daňové kontroly a stěžovateli byla předána zpráva o této kontrole, ke které se vyjádřil písemně dne 30. ledna 2006. Na to správce daně reagoval výslechem navrhovaných svědků dne 15. března 2006, po kterém opět následovalo stěžovatelovo vyjádření ze dne 20. března 2006 a poté i ústní jednání, jehož předmětem bylo projednání zprávy o daňové kontrole a důvody, které správce daně vedly k závěru, že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění v rozsahu uvedeném na předložených fakturách. Na další stěžovatelovo podání ze dne 13. 7. 2006 pak správce, daně přípisem ze dne 17. 7. 2006, pouze sdělil, že vzhledem k absenci návrhu dalších důkazních prostředků považuje kontrolu daně za ukončenou. Nejvyšší správní soud podpořil své závěry odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu i svou vlastní.
Ke stěžovatelem tvrzenému "vadnému výkladu" §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků ze strany Nejvyššího správního soudu lze jen poukázat na tu pasáž odůvodnění jeho rozsudku, kde vyložil, že právu stěžovatele, zakotvenému citovaným ustanovením zákona, odpovídá povinnost správce daně na jeho vyjádření reagovat. Smyslem této právní úpravy ale není nikdy nekončící cyklus vyjádření daňového subjektu a následnou reakcí správce daně. Pokud se stěžovatel vyjádřil k poslední verzi zprávy o daňové kontrole, tedy fakticky k jejímu výsledku, postačuje k jejímu ukončení její projednání. Přípis správce daně ze dne 17. července 2006 tak nebyl, jak stěžovatel tvrdí, "kontumačním" ukončením daňové kontroly.
Ústavní soud dodává, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo porušeno, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci však v posuzované věci zjevně nedošlo. Soudy obou stupňů i orgány správce daně se jeho argumenty důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně uvedly, z jakých důvodů přijaly svá rozhodnutí. Nejvyšší správní soud své závěry velmi detailně odůvodnil a Ústavní soud neshledal, že by se některou z námitek stěžovatele zabýval nedostatečně, respektive ji zcela pominul.
Argumentace stěžovatele se navíc pohybuje v rovině podústavního práva a obecné soudy na ni přesvědčivě reagovaly již ve svých rozhodnutích. Ústavní soud proto neshledal, že by jejich rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces nebo princip právního státu, což stěžovatel bez bližšího odůvodnění namítá. Okolnost, že se závěry obecných soudů nesouhlasí, přitom nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu