ECLI:CZ:US:2011:1.US.2722.11.1
sp. zn. I. ÚS 2722/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou se sídlem Bubeníčkova 3, 615 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2011 č.j. 5 Cmo 53/2011-173, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2010 č.j. 9 Cm 124/2010-142 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 č.j. 29 Cdo 137/2008-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na majetek dle čl. 11 Listiny.
Usnesením ze dne 8. 12. 2005 č.j. 9 Cm 161/2002-50 zamítl Krajský soud v Brně žalobu o určení členství stěžovatele v žalovaném družstvu. K odvolání stěžovatele změnil Vrchní soud v Olomouci dne 31. 8. 2007 č.j. 5 Cmo 182/2006-73 rozhodnutí soudu I. stupně tak, že určil, že stěžovatel je členem družstva. Rozhodnutí obou soudních instancí byla zrušena napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť se odvolací soud při právním posouzení věci vůbec "nezabýval otázkou, zda členský podíl v bytovém družstvu není jiným majetkovým právem, zda se na ně vztahuje ustanovení §453a o.z. a jaké to může mít případně důsledky pro členství v družstvu." Odvolacímu soudu lze vytýkat i to, že se nevypořádal se závěrem soudu I. stupně, podle něhož pro posouzení věci není významné, zda došlo k uložení trestu propadnutí majetku, byl-li navrhovatel odsouzen pro trestný čin opuštění republiky, zda byl soudně či mimosoudně rehabilitován podle příslušných zákonů a jaký vliv měly tyto rehabilitace na členství navrhovatele v družstvu. V návaznosti na rozhodnutí dovolacího soudu vydal soud I. stupně rozhodnutí, kterým byl návrh o určení členství v družstvu zamítnut. Byť byl naléhavý právní zájem stěžovatele na určení členství v družstvu dán, chyběl právní vztah stěžovatele k družstvu. V době, kdy bylo ust. §453a o.z. účinné, nemohl stěžovatel využívat členská práva váznoucí na členský podíl v družstvu obvyklým způsobem, a tak se prakticky trvale zbavil možnosti užití těchto práv. Nelze proto připustit, aby stěžovatel nadále vykonával svá členská práva vyplývající z jeho původního členského vztahu k družstvu a případně s těmito členskými právy nakládal. Rozhodnutí krajského soudu bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Podle názoru odvolacího soudu rozhodnutím Okresního soudu Brno-Venkov z roku 1982, kterým byl mj. vysloven i trest propadnutí majetku, došlo k zániku společného členství stěžovatele a jeho manželky v družstvu. Poté, co Okresní soud Brno-Venkov v roce 1991 jeho trestní stíhání zastavil a zrušil výroky předcházejícího rozsudku, měl stěžovatel postupovat dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ovšem k obnovení jeho členství v družstvu dojít už nemohlo.
Stěžovatel měl za to, že za situace, kdy bylo podle zákona o soudní rehabilitaci rozhodnuto tak, že veškerá rozhodnutí související s trestním rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov z roku 1982 byla zrušena k okamžiku, kdy tato byla vydána, obnovila se jeho veškerá práva, jež mu byla tímto rozsudkem odňata, zejména tedy právo na majetkovou účast v družstvu. Stěžovatel se neztotožnil s názorem obecných soudů, že pozbyl své členství v bytovém družstvu s odkazem na zrušené ust. §453a o. z. Dle jeho názoru i za této situace mělo družstvo povinnost postupovat v souladu se vzorovými stanovami a jednacím řádem stavebních družstev a měl být řádně vyloučen z členství v družstvu. Pokud nenastaly účinky doručení usnesení představenstva o vyloučení člena družstva, nebyl završen celý proces spojený se zánikem, resp. ukončením členství stěžovatele v bytovém družstvu. Jestliže bylo stěžovateli v důsledku protiprávního společenského režimu znemožněno užívat mu přidělený družstevní byt a vykonávat svá práva a plnit povinnosti člena bytového družstva, nelze mu to klást k tíži a spojovat s tím důsledky stejné, jakoby si stěžovatel neplnil své povinnosti a neuplatňoval svá práva člena družstva na základě svého vlastního rozhodnutí a vědomého jednání. Protože se stěžovatel zdržoval na území cizího státu, nebyl si vědom toho, že má právo uplatnit restituční nároky dle zákona o mimosoudních rehabilitacích a že se na jeho případ uvedená zákonná norma vztahuje. Jelikož o udělení státního občanství požádal až v roce 1995, do té doby nebyl osobou oprávněnou ve smyslu tohoto zákona. Pokud bylo ust. §33 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích zrušeno ust. §453a o.z., je porušením základních ústavně chráněných práv a svobod aplikovat i nadále toto protizákonné ust. jako zákonný předpoklad pro zánik majetkových práv občana.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem klíčovým okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, totiž že chybí právní vztah stěžovatele k družstvu (str. 3 rozhodnutí krajského soudu), resp. nemohlo dojít k obnovení členství stěžovatele v družstvu (str. 5 rozhodnutí vrchního soudu) a že stěžovatel tudíž měl jakožto osoba oprávněná právo požadovat finanční náhradu ve smyslu příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích (str. 5 rozhodnutí vrchního soudu), je přiléhavý a lze jej z hlediska ústavnosti aprobovat. Absenci příslušných kroků nelze omlouvat tím, že si stěžovatel nebyl vědom toho, že měl právo uplatnit restituční nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích; pokud toho stěžovatel nevyužil, nelze se domáhat předmětného nároku cestou návrhu na určení členství stěžovatele v družstvu. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí nebyla ve svém důsledku způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele, jak tento tvrdil v ústavní stížnosti. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu