ECLI:CZ:US:2011:1.US.2727.11.1
sp. zn. I. ÚS 2727/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky ESWA, s. r. o., IČ 27528090, se sídlem Rasošky 114, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 29. 4. 2011, č. j. 133551/11/178913501506, a o návrhu na zrušení ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení hlavy III zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně.
K napadenému rozhodnutí uvedla stěžovatelka v podstatě následující.
Stěžovatelka je výrobcem elektrické energie pocházející ze slunečního záření. Vyrábí elektřinu v zařízení, které bylo uvedeno do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, a proto je zatížena povinností hradit odvod z vyrobené elektrické energie. Tato povinnost je jí uložena ustanovením §7a zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Povinnost hradit odvod vzniká stěžovatelce přímo na základě zákona, aniž k tomu musí přistoupit nějaká další právní skutečnost (právní úkon či individuální právní akt). Odvod je vybírán srážkou, plátcem odvodu je provozovatel distribuční sítě.
Provozovatel distribuční sítě přistoupil na základě ust. §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. k výběru odvodu. Stěžovatelce vyplácí jí vyúčtovanou kupní cenu za dodanou energii sníženou o sražený odvod. Stěžovatelka je přesvědčena, že srážky jsou plátcem odvodu prováděny podle právního předpisu, který je v rozporu s ústavním pořádkem a že výběrem odvodu dochází k porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka proto požádala plátce odvodu o vysvětlení jeho postupu s odůvodněním, že srážka je prováděna na základě protiústavního zákona. Plátce v podaném vysvětlení uvedl, že mu nepřísluší posuzovat ústavnost jakéhokoli ustanovení zákona a že je povinen příslušnou částku srazit a odvést do státního rozpočtu. Proti vysvětlení plátce podala stěžovatelka stížnost k příslušnému finančnímu úřadu. Tato stížnost však byla zamítnuta. Finanční úřad v Děčíně v odůvodnění napadeného rozhodnutí v zásadě opakuje argumentaci, na níž bylo založeno již vysvětlení plátce daně. Dle finančního úřadu má plátce zákonnou povinnost daň srazit a nepřísluší mu hodnotit ústavní konformitu ustanovení zákona, které mu tuto povinnost ukládá.
Stěžovatelka namítá, že zákonná úprava, kterou v napadeném rozhodnutí aplikoval Finanční úřad v Děčíně, odporuje zásadám zákazu retroaktivity a právní jistoty, neboť zcela pomíjí požadavek vázanosti státu svým vlastním právem, čímž se ocitá v rozporu s principy právního státu v jeho formálním, tj. vývojově nejstarším pojetí. V rovině ústavně zaručených subjektivních práv stěžovatelka namítá porušení práva na ochranu majetku ve formě legitimního očekávání a svobody podnikání.
Stěžovatelka - s poukazem na ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - současně navrhla zrušení zákonných ustanovení, o něž se napadené rozhodnutí opírá.
Stěžovatelka vyslovila v tomto návrhu (konkrétními argumenty podložený) názor, dle něhož je její ústavní stížnost přípustná, neboť jsou naplněny podmínky §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na podporu svého stanoviska podrobně rozvedla důvody, pro něž má za to, že návrh podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Proto považuje ústavní stížnost za způsobilou věcného projednání, aniž by předtím vyčerpala jiné procesní prostředky, které jí k ochraně práv zákon poskytuje.
II.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Stejně postupuje senát, shledá-li u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle §43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů [§43 odst. 2 písm. b) citovaného zákona].
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou ohledně návrhu stěžovatelky splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem, umožňující následné posouzení jeho věcné opodstatněnosti.
V tom rámci - shodně jako např. v usnesení ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2120/11, ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2140/11, ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 2347/11, ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1758/11, ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2179/11, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2168/11 - dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky výjimečné aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. nejsou splněny.
Tento závěr vyplývá z toho, že navrhovatelkou napadaná právní úprava je již předmětem řízení vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zahájeného 11. března 2011. V něm navrhovatelé (skupina senátorů) napadají mimo jiné ustanovení §7a a ž §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, tj. ustanovení obsažená v hlavě III. tohoto zákona, což vyplývá z úpravy petitu návrhu, jak je obsažen v podání ze dne 3. června 2011. Veřejný zájem, spočívající v požadavku navrhovatelky na zrušení označené právní úpravy, je takto reprezentován návrhem skupiny senátorů. Z toho důvodu neshledal Ústavní soud v daném případě naplnění podmínek výjimečného prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
Z ustálené judikatury vyplývá, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], návrh na zrušení příslušných zákonných ustanovení sdílí procesně její osud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 4, č. 22).
Za tohoto stavu byly jak ústavní stížnost, tak i s ní (akcesoricky) spojený návrh na zrušení zákonných ustanovení odmítnuty [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z toho důvodu nevyzýval Ústavní soud stěžovatelku k odstranění vad plné moci [která nebyla udělena výslovně k zastupování v řízení o ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu a v řízení o návrhu na zrušení napadeného zákona, ale byla formulována pouze obecně: "k zastupování ve věci uplatňování nároku na vrácení povinného odvodu odvedeného dle §7a a násl. Zák. č. 180/2005 Sb. (včetně případného řízení odvolacího či dovolacího)"]. I kdyby totiž stěžovatelka předložila bezvadnou plnou moc, na osudu její ústavní stížnosti by to nic změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu