ECLI:CZ:US:2011:1.US.2899.10.1
sp. zn. I. ÚS 2899/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 8. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2899/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. D. a Mgr. P. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 č. j. 53 Co 354/2010-68, jímž bylo rozhodnuto o nákladech občanského soudního řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 č. j. 53 Co 354/2010-68 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaného rozhodnutí, a to pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé se jako žalobci domáhali proti žalované zaplacení zažalované částky s tvrzením, že žalovaná neplní podmínky kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky (dne 27. 9. 2006) na dva pozemky, a to konkrétně tím, že neplní - ze smlouvy vyplývající - ujednání o vybudování inženýrských sítí a komunikace nezbytných pro vybudování rodinného domku, čímž se bezdůvodně obohatila právě o žalovanou částku; náklady na toto vybudování byly totiž zahrnuty do kupní ceny za pozemky. Po podání včasného odporu proti ve věci vydanému platebnímu rozkazu, aniž by bylo došlo k jednání, vzali žalobci žalobu zpět v celém rozsahu s tvrzením, že po podání žaloby začala žalovaná následně konat kroky nutné k tomu, aby výstavba inženýrských sítí byla dokončena v souladu s uzavřenou smlouvou.
V takové procesní situaci bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2010 č. j. 23 C 411/2008-54 řízení o žalobě zastaveno (výrok I) a žalované uloženo nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 85 102,80 Kč (a bylo rozhodnuto, že se žalobcům vrací zaplacený soudní poplatek). Podle odůvodnění tohoto usnesení bylo řízení zastaveno kvůli zpětvzetí žaloby a o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., protože žalovaná po podání žaloby splnila závazek vyplývající z kupní smlouvy a zajistila vybudování inženýrských sítí; lze tedy dle soudu prvního stupně uzavřít, že po právu podaná žaloba byla pro chování žalované vzata zpět.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (II) mění tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 800 Kč.
Městský soud v napadeném rozhodnutí vyšel z premisy, že na to, zda žaloba vzatá zpět byla v konkrétní věci podána důvodně - tedy zda zastavení řízení v důsledku zavinil žalovaný, lze usoudit jen z porovnání žalobní žádosti a následného chování žalovaného. Uvedl, že stěžovatelé se domáhali žalobou peněžitého plnění (ve výši přesahující 800 000 Kč). Dle městského soudu, pokud by měla být žaloba stěžovatelů vzata zpět pro chování žalované po zahájení řízení, musela by žalovaná stěžovatelům zažalovanou částku vyplatit nebo jinak finančně vypořádat jejich výlučně peněžitý nárok. Žalovaná však nic z toho neučinila, podle obsahu spisu dodatečně splnila toliko povinnost k vybudování inženýrských sítí. Proto dopadá na režim náhrady nákladů řízení v souzené věci ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. a jsou to žalobci (stěžovatelé), kdo je povinen nahradit žalované náklady řízení. Posléze však městský soud aplikoval §150 o. s. ř., tedy došel k závěru, že zde jsou dány takové důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž je třeba žalované náhradu nákladů řízení odepřít. Konkrétně - dle městského soudu - nelze přehlédnout, že žalovaná své povinnosti ze smlouvy plnila liknavě a splnila je až po podání žaloby, přičemž rozumným se jeví i argument žalobců, že žalobu o peněžité plnění museli v takové situaci podat z obavy z uplynutí lhůt, resp. z možného promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Stěžovatelé namítají v ústavní stížnosti zejména následující. Již v rámci svého žalobního návrhu uvedli, že žalobu podávají fakticky z opatrnosti, a to s přihlédnutím k plynutí promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení. V době, kdy podávali předmětnou žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, již důvodně ztráceli naději, že vedlejší účastník svůj smluvní závazek alespoň dodatečně splní. Stěžovatelé nepochybují o tom, že kdyby na vedlejšího účastníka nevyvinuli náležitý tlak uplatněním svého nároku cestou soudního řízení, nikdy by se svých práv vůči němu nedomohli; to prý nepřímo potvrzuje i městský soud s poukazem na liknavost vedlejšího účastníka při dodatečném plnění jeho smluvních závazků, neboť ve svém odůvodnění výslovně uznává argument, že žalobu o peněžité plnění stěžovatelé museli podat, a to z obavy z možného promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Z chování stěžovatelů v průběhu celých čtyř let, kdy spor trval, je zřejmá především snaha domoci se svých práv vyplývajících z kupní smlouvy, a získat tak zasíťovaný pozemek, jenž by byl způsobilý ke stavbě rodinného domu. Zároveň je z průběhu celého případu dostatečně zřejmé, že bez faktického spolupůsobení soudu by se stěžovatelé svých práv nikdy nedovolali. V souvislosti s argumenty týkajícími se "nutnosti" případného finančního plnění ze strany vedlejšího účastníka stěžovatelům je nutno upozornit na skutečnost, že vedlejší účastník byl pod tlakem žaloby nucen finanční plnění fakticky poskytnout, byť toto plnění nebylo poskytnuto stěžovatelům, ale stavební společnosti, kterou si tento účastník k realizaci stavebních sítí sjednal. V tomto ohledu je v kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí možné tvrdit, že vedlejší účastník svůj závazek vůči stěžovatelům fakticky "jinak finančně vypořádal". Stěžovatelé jsou pak nuceni odmítnout i hypotézu městského soudu o právu na náhradu nákladů řízení, pokud by žalovali na povinnost vedlejšího účastníka ze smlouvy k vybudování inženýrských sítí, a žalovaná se chovala tak, jak v tomto případě učinila. Žalobu na splnění povinnosti, kde by byl žalovaný vedlejším účastníkem, stěžovatelé v tomto případě podat nemohli, neboť mezi stěžovateli a tímto účastníkem nebyla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě by byl účastník povinen zasíťování předmětných pozemků realizovat, nehledě na skutečnost, že sama kupní smlouva přímo vedlejšího účastníka k realizaci sítí ani nezavazovala. Dále stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799), podle něhož institut náhrady nákladů řízení představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze - dle názoru stěžovatelů - naprosto nesprávně zpochybnil důvodnost podané žaloby proto, že vedlejší účastník nejednal striktně podle petitu podané žaloby. Uplatňování takového postoje městským soudem je ryzím formalismem, který nepřípustným způsobem ignoruje skutečnou podstatu celého sporu a staví se proti smyslu samotného institutu náhrady nákladů řízení jako zvláštního případu náhrady škody vzniklé v souvislosti se sporným řízením. Primárním cílem stěžovatelů bylo přimět vedlejšího účastníka ke splnění jeho smluvního závazku.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadené usnesení.
Vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalovaná) se k ústavní stížnosti nevyjádřila a přes poučení si nezvolila advokáta, takže s ní pak Ústavní soud jako s vedlejší účastnicí nejednal (§30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústní jednání o ústavní stížnosti stěžovatelů se konalo dne 23. 2. 2011, neboť stěžovatelé vyslovili nesouhlas s tím, aby se ústní jednání nekonalo.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud tedy přezkoumal napadený výrok rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
III.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv celkový přezkum činnosti obecných soudů. Pokud jde o otázku rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, tou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Dovodil přitom, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to ani v případě, v němž by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by v rozhodování soudu byl obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí).
Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají výjimečně potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Tyto závěry jsou významné i pro posouzení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, které trpí vadami dosahujícími úrovně protiústavnosti.
IV.
V napadeném rozhodnutí městský soud přijal závěr, že zpětvzatá žaloba byla podána nedůvodně, tedy že zastavení řízení procesně zavinili stěžovatelé; pouze na podkladě následné aplikace výjimečného institutu podle §150 o. s. ř. městský soud nekonstruoval povinnost stěžovatelů zaplatit náhradu nákladů řízení žalované.
Avšak na druhou stranu městský soud dovodil, že "žalovaná své povinnosti ze smlouvy plnila liknavě a splnila je až po podání žaloby". Tím městský soud vyslovil, že žalovaná až po podání žaloby splnila svoji smluvní povinnost vybudovat inženýrské sítě. A právě kvůli (v době podání žaloby) nesplněné povinnosti vybudovat inženýrské sítě stěžovatelé žalobu také podali (srov. např. bod II žaloby na č. l. 2 spisu: "Přestože žalovaná měla možnost výstavbu inženýrských sítí a komunikace zrealizovat, popř. zajistit jejich výstavbu třetí osobou, svůj závazek vyplývající z kupní smlouvy do dnešního dne i přes písemnou výzvu nesplnila, zároveň si ponechala finanční prostředky určené na jejich výstavbu ... Vzhledem k tomu, že žalovaná není ochotna, resp. zřejmě ani schopna splnit svůj smluvní závazek ani po dvou letech od uzavření kupní smlouvy, rozhodli se žalobci, že si výstavbu inženýrských sítí zajistí sami.").
Tedy důvodem podání žaloby bylo nesplnění (žalobou tvrzené) povinnosti žalované vybudovat inženýrské sítě. Pokud po podání žaloby (žalobou tvrzenou) povinnost žalovaná splnila, uznala tím důvodnost podané žaloby (z hlediska procesního), tedy v tomto směru zastavení řízení procesně zavinila.
Z těchto premis - a s přihlédnutím k relevantní právní úpravě, zejména §146 o. s. ř. - nelze racionálně vyvodit závěr (městského soudu), že to byli naopak stěžovatelé, kteří procesně zavinili zastavení řízení. Byla to žalovaná, která konala v souladu s názorem stěžovatelů (vyjádřeným v žalobě) o existenci své vlastní povinnosti. Městský soud v podstatě vytýká stěžovatelům, že žalobu vůbec podávali, bez ohledu na to, že až po jejím podání žalovaná žalobou tvrzenou povinnost splnila.
Na těchto úvahách nemůže nic změnit ani skutečnost, že petit žaloby stěžovatelů zněl na peněžité plnění (bezdůvodné obohacení). Stěžovatelé totiž v žalobě vysvětlili, že petit na výhradně peněžité plnění neuplatňují pro tvrzené právo na peněžité plnění vyplývající ze smlouvy, nýbrž proto, "že žalovaná není ochotna, resp. zřejmě ani schopna splnit svůj smluvní závazek - poznámka: na nepeněžité plnění - ani po dvou letech od uzavření kupní smlouvy" a že se v tomto kontextu obávali promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Jak již bylo uvedeno, rozhodli se, že výstavbu inženýrských sítí zajistí sami, což stojí další finanční prostředky. Ostatně samotný městský soud v napadeném usnesení uznal, že "rozumným se jeví i argument žalobců, že žalobu o peněžité plnění v takové situaci museli podat z obavy z uplynutí lhůt, resp. z možného promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.". Tedy i městský soud v podstatě připustil, že stěžovatelé měli na výběr, zda podat žalobu na splnění povinnosti žalované plynoucí ze smlouvy k vybudování inženýrských sítí, či na peněžité plnění (bezdůvodné obohacení); proto jim nemůže jít spravedlivě k tíži, že využili jednu ze samotným městským soudem akceptovaných variant žalobního petitu. I v těchto částech odůvodnění napadeného rozhodnutí tak shledává Ústavní soud jeho vnitřní rozpor.
Souhrnně řečeno, z ústavního hlediska je nepřípustné, aby soud na jedné straně v odůvodnění rozhodnutí uznal, že žalovaná po podání žaloby splnila svoji - resp. žalobou stěžovatelů tvrzenou (i když neuvedenou v petitu žaloby) - povinnost, a zároveň přijal závěr, že žaloba vzatá zpět byla podána nedůvodně, tedy že zastavení řízení procesně zavinili stěžovatelé. Pak je odůvodnění napadeného rozhodnutí vnitřně nesourodé, čímž je nastolen i rozpor mezi rozhodnutím a důvody, o něž soud své rozhodnutí opřel. Takový postup obecného soudu činí pak jeho rozhodnutí rozporným s právem na spravedlivý proces. Nyní posuzovaný případ přiléhavě ukazuje, že teze (kterou aplikoval i městský soud), dle níž to, zda byla zpětvzatá žaloba podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný, lze zjistit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V konkrétním případě - jako byla nyní posuzovaná věc - může být nutné přihlížet i k odůvodnění žalobního petitu, a to za účelem eliminace stavu, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.
V.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím porušil Městský soud v Praze základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, jež je jim garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, a zároveň jejich právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Proto Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.