ECLI:CZ:US:2011:1.US.2912.10.1
sp. zn. I. ÚS 2912/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 1. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Manhattan Development, s. r. o., se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, IČ: 28227948, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce tak, že se návrh na nařízení exekuce povinného k uspokojení stěžovatelčiny pohledávky zamítá.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30. 3. 2010 č. j. 33 EXE 456/2010-20 v exekuční věci oprávněné stěžovatelky proti povinnému JUDr. J. H., advokátovi [správci konkursní podstaty úpadce VAYF, spol. s r. o. v likvidaci, (dále též jen "povinný")], o nařízení exekuce pro pohledávku 34 024,50 Kč s přísl. nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výše uvedené částce, nákladů této exekuce a nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny (výroková část I); soud pověřil provedením této exekuce soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun (výroková část II).
Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 28. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39 citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh na nařízení exekuce povinného k uspokojení uvedené pohledávky stěžovatelky zamítá. Odvolací soud nejdříve uvedl, že stěžovatelka (oprávněná) se k odvolání povinného nevyjádřila. Dále poukázal na to, že před nařízením výkonu rozhodnutí soud zkoumá, zda jsou splněny všechny podmínky nařízení výkonu rozhodnutí, mimo jiné také věcná legitimace oprávněné (stěžovatelky) a povinného. V této souvislosti soud uvedl, že se soudní praxe ustálila v názoru, že v řízeních, ve kterých jde o vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, může být exekuce nařízena pouze proti úpadci, neboť i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty, jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 4699/2008 nebo rozhodnutí téhož soudu ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 4/2007). V souzené exekuční věci jde o vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, který však v exekučním řízení není pasivně věcně legitimován. Návrh je třeba směřovat přímo proti úpadci. Městský soud v Praze konečně v poučení uvedl, že "Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.".
II.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39, neboť jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na veřejné projednání věci v přítomnosti stěžovatelky, její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace povinného; tu odkazovala především na ustanovení §31 odst. 2, §25 odst. 2 a §25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Nepřisvědčila ani závěrům odvolacího soudu, že by náklady sporu, který se fakticky netýká majetku podstaty, měl nést úpadce, a nikoliv ve sporu neúspěšný správce konkursní podstaty.
Stěžovatelka dále namítla, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že jí odvolání povinného proti prvostupňovému (jí vyhovujícímu) rozhodnutí nebylo vůbec doručeno, a nebyla jí tak dána žádná možnost na odvolání povinného reagovat a vypořádat se s jeho námitkami. Odvolací soud v napadeném usnesení pouze konstatoval, že se stěžovatelka k odvolání povinného nevyjádřila; nezkoumal však, zda jí byla vůbec dána možnost se k odvolání povinného vyjádřit, resp. zda byla o podání odvolání povinného vyrozuměna. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by "odvolací soud nerezignoval na procesní pravidla upravující vedení exekučního řízení, musel by z obsahu spisu velmi jednoduše zjistit, že odvolání vedlejšího účastníka (poznámka: povinného) nebylo vůbec stěžovateli doručeno (poznámka: roz. stěžovatelce), a že se tedy stěžovatel (poznámka: roz. stěžovatelka) k jeho obsahu vyjádřit ani nemohl" (-a).
Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 2 a vedlejší účastník JUDr. J. H. (advokát, správce konkursní podstaty úpadce VAYF, spol. s r. o. v likvidaci).
Městský soud v Praze uvedl, že rozhodnutí napadené ústavní stížností vychází z (již výše citované) judikatury Nejvyššího soudu, která řeší otázku pasivní legitimace v řízeních, ve kterých jde o vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty. Pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty; advokát (stěžovatelkou označený jako povinný), který v nalézacím řízení jednal za úpadce coby správce konkursní podstaty, není v exekučním řízení pasivně věcně legitimován a jeho námitku, která je z hlediska §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. relevantní, posoudil odvolací soud jako důvodnou. Městský soud v Praze vyslovil souhlas upuštěním od ústního jednání.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření odkázal na vlastní rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření podrobněji poukázal (včetně poměrně rozsáhlých citací) na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, ztotožnil se s právními závěry v ní vyslovenými a navrhl, aby ústavní stížnost "byla odmítnuta pro zjevnou neoprávněnost", případně aby ji Ústavní soud zamítl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
IV.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se ještě dříve, než přistoupí k řešení merita ústavní stížnosti, tj. zda při posouzení pasivní věcné legitimace povinného Městským soudem v Praze nedošlo k porušení stěžovatelkou uvedených základních práv, zabýval otázkou, zda se městský soud nedopustil v důsledku vadného poučení účastníků řízení porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský soud v Praze v poučení ústavní stížností napadeného usnesení uvedl, že "Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.". Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a), §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. a na ustanovení §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ze kterých jasně vyplývá přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nařízení exekuce. Stejně se k přípustnosti dovolání v těchto věcech vyslovil Nejvyšší soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 4699/2008 nebo ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 4/2007). Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze, který změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, znemožnil nesprávným poučením stěžovatelce realizaci jejího procesního práva (podat mimořádný opravný prostředek), a již tím ve svých důsledcích zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr vyslovuje Ústavní soud - neboť jde o otázku zásadní - bez ohledu na to, že uvedenou vadu stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně nenapadala.
Ústavní soud se k námitce stěžovatelky zabýval i tím, zda odvolání povinného bylo stěžovatelce řádně doručeno. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 33 EXE 456/2010 (č. l. 34) zjistil, že dne 9. 7. 2010 byl dán pokyn soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 kanceláři, aby doručila kopii odvolání povinného právnímu zástupci stěžovatelky a po vypravení předložila spis Městskému soudu v Praze. Z dalšího obsahu uvedeného spisu se však již nepodává, zda k takovému doručení skutečně došlo. Ústavní soud za této situace dovozuje, že právo stěžovatelky vyjádřit se k odvolání povinného nebylo náležitě zajištěno, neboť odvolací soud tuto procesní situaci neidentifikoval a pouze konstatoval, že se stěžovatelka k odvolání povinného nevyjádřila. Na uvedenou námitku obsaženou v ústavní stížnosti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ani nereagoval. I tím porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Meritorními námitkami stěžovatelky se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 č. j. 25 Co 222/2010-39 zrušil.