ECLI:CZ:US:2011:1.US.2982.08.2
sp. zn. I. ÚS 2982/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti MUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Jozefem Buzalkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Machuldova 592/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 22 Co 244/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 15 C 103/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 15 C 103/2007, zamítl stěžovatelovu žalobu o náhradu nemajetkové újmy ve výši 329.020,- Kč proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že v daném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu na náhradu škody dle ust. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným postupem; aby nárok na náhrady škody mohl být úspěšně uplatněn, musí být splněna podmínka pravomocného rozhodnutí, jež zakládá nárok na náhradu škody a toto rozhodnutí musí být pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Jelikož tyto podmínky ve věci nebyly splněny, soud žalobu zamítl.
2) Ve věci se jednalo o to, že stěžovatel protestoval proti výsledku předchozího řízení, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 19 C 59/2004, zamítl jeho žalobu na vyklizení skladu č. N 7 umístěného ve východní části dvorní stavby domu č. p. 2999 v ulici Karolíny Světlé č. 12, Praha 1 - Staré Město. Městský soud v Praze v odvolacím řízení tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné, neboť neshledal naplnění podmínek zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel poté podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 762/06, s odkazem na §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel v uvedené ústavní stížnosti polemizoval se závěry obecných soudů, podle kterých nebyly splněny podmínky vyklizení předmětného skladu. Obecné soudy totiž v napadených rozhodnutích shledaly, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky nadále trvá nájemní vztah - mimo jiné i k předmětnému skladu - a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 3. 1. 2000. Důvod vyklizení neshledaly obecné soudy ani ve výpovědi z nájmu, kterou v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 24 C 62/2003 - již pravomocně - označil Obvodní soud pro Prahu 1 za neplatnou. Obecné soudy pak nezjistily důvody vyklizení ani ve skutečnosti, že Magistrát hl. m. Prahy, odbor památkové péče vydal dne 17. 12. 2002 stanovisko, podle kterého je "ve východní části dvorní stavby domu č. p. 2999 nutno ,přeřešit' vstup (sklad N 7) na okno", na základě kterého vydal stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Městský soud v Praze k tomu doplnil, že za předpokladu, že by stavební úřad nařídil provedení stavebních úprav, případně odstranění stavby, bylo by možno dát pro tento kvalifikovaný důvod výpověď z nájmu žalovaným k této části nebytového prostoru [§9 odst. 2 písm. f) zákona č. 116/1990 Sb.], a teprve v případě, že by po uplynutí výpovědní lhůty a skončení nájmu trvalo neoprávněné užívání nebytových prostor, bylo by namístě žalovat na vyklizení nebytových prostor. Stěžovatel se však domníval, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů nastala patová situace, neboť nebyl schopen zajistit realizaci závazného stanoviska odboru památkové péče (výměnu dveří za okno), a to ani cestou naznačenou v rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť v daném případě nebylo stavebním úřadem nařízeno provedení stavebních úprav nebo odstranění stavby, jak pro výpověď vyžaduje zákon č. 116/1990 Sb.
Ústavní soud v odůvodnění výše citovaného usnesení (ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 762/06) zejména uvedl, že stěžovatel v uvedené ústavní stížnosti explicitně nevyjádřil, v čem konkrétně spatřuje tvrzené porušení svých základních práv, neboť argumenty vznášené v ústavní stížnosti jsou toliko polemikou s právními závěry obecných soudů; v ústavní stížnosti tedy absentovala explicitně vyjádřená vazba mezi namítaným porušením jednoduchého práva a tvrzeným porušením základních práv stěžovatele. Takovou vazbu tehdy neshledal ani Ústavní soud, neboť z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jaká skutková zjištění obecné soudy učinily a k jakým právním závěrům dospěly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se jasně podávalo, že důvod vyklizení nelze spatřovat ani ve výpovědi z nájmu, která byla posouzena v jiném řízení před obecnými soudy jako neplatná, ani v existenci stěžovatelem předkládaných správních rozhodnutí. Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů představovala extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry a doplnil, že údajná patová situace, kterou rozhodnutí obecných soudů mělo vyvolat, sama o sobě nemůže znamenat zásah do ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud k tomu navíc uvedl, že se s takovým závěrem stěžovatele neztotožňuje, neboť obecné soudy se v napadených rozhodnutích vyjádřily pouze k tomu, že nastalá situace není důvodem vyklizení předmětné nemovitosti, jestliže nájemní vztah nadále trvá. To však podle Ústavního soudu neznamenalo, že by realizaci nařízených stavebních opatření nebylo lze dosáhnout i za trvání nájemního vztahu, kdy je nájemce povinen takové omezení práva nájmu na dobu nezbytně nutnou strpět.
3) Současná žaloba stěžovatele byla v podstatě postavena na tvrzení, že Ústavní soud uvedeným usnesením porušil právo ES a jeho právo na spravedlivý proces a proto se domáhal náhrady shora uvedené nemajetkové újmy; Obvodní soud pro Prahu 2 však rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 15 C 103/2007, napadeným nynější ústavní stížností, nevyhověl žalobě a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 22 Co 244/2008, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve znovu popsal podstatu a vývoj případu. Uvedl zejména, že k ochraně svých práv "povolal k odpovědnosti" stát za škody ve výši 329.020,- Kč způsobené prý rozhodnutím soudu jednajícím jako poslední "instituce", u kterého mohl uplatnit svá práva jako poslední prostředek ochrany, jenž mu byl podle jeho názoru odepřen. Obecné soudy v původním řízení deklarovaly, že ani ve světle stanoviska odboru památkové péče MHMP ze dne 17. 12. 2002 nelze "deložovat" ze skladu nájemce, jehož nájemní vztah trvá. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel brojil proto, že mu de facto bylo znemožněno opravit statiku budovy po záplavách v roce 2002. Pravomocným rozhodnutím obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení zásady prejudiciality - rozhodnutí příslušného správního orgánu prý soudy nerespektovaly. Proto stěžovatel podal předchozí ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 762/2006 odmítl. Ústavní soud však také prý "deklarativně vyslovil jednoznačný způsob plnění nařízení stavebních úprav tak, že nájemce je povinen takové omezení trpět". V tom spatřuje stěžovatel diformitu deklarovaného rozhodnutí Ústavního soudu a rozhodnutí obecných soudů; Ústavní soud údajně "změnil rozsudky soudů tak, že práva a povinnosti účastníků o nájmu jsou podle závěrů těchto soudů rozličné", byť odlišnost není dána rozdílným právním posouzením, ale deklaratorním stanovením povinnosti nového plnění. Způsob, jakým bylo postupováno při rozhodnutí Ústavního soudu prý stěžovateli znemožnil podat proti diformitě tohoto rozhodnutí opravný prostředek, čímž byl zbaven práva na spravedlivý proces. Ústavní soud jednal jako poslední instance a byl orgánem, u kterého mohl stěžovatel uplatnit svá práva, vyplývající i z komunitárního práva, jako poslední prostředek své ochrany ve věci realizace stavebních úprav na zajištění statiky, ke kterým byl zavázán rozhodnutím správního soudu (pozn.: zřejmě správního úřadu).
4) Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily; ústavní stížnost je, jak je z výše uvedeného zřejmé, založena na jeho právních názorech odlišných od názoru obecných soudů, pokud šlo o postup v řízení. Jejich závěry ve věci nelze považovat za nepředvídatelné a ani z provedeného dokazování se nejeví, že by soudy postupovaly ve věci svévolně či dokonce záměrně v neprospěch stěžovatele.
Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy popisovat závěry, ke kterým obecné soudy ve věci dospěly.
K podstatě případu je však nutno uvést, že je zjevné, že stěžovatel, který v původním řízení neuspěl se žalobou na vyklizení prostor ve své nemovitosti - přičemž argumentoval tím, že je zavázán provést nutné stavební úpravy - se de facto v nyní zkoumaném řízení domáhal s poněkud jinak formulovanou žalobou (na náhradu škody) úspěšného výsledku, kterého se mu nepodařilo dosáhnout v řízení předchozím. S názorem, že stěžovatel má nárok na předmětnou náhradu škody v důsledku toho, že mu obecné soudy, respektive Ústavní soud jako poslední instance v rámci České republiky, v původním řízení neposkytly ochranu - jinak řečeno nevyhověly jeho původnímu návrhu - nelze souhlasit. Údajná, podle stěžovatele nenapravitelná "diformita" závěrů obecných soudů a Ústavního soudu v předchozím řízení neexistuje, nebo je spíše nedorozuměním. Stěžovatel ji za pomoci poněkud svérázného výkladu vyvozuje z toho, že v rámci odůvodnění citovaného usnesení II. senátu Ústavního soudu (proti kterému v podstatě stěžovatel zejména brojí) bylo mj. vysloveno, že i když obecné soudy v předchozím řízení neshledaly důvod k vyklizení předmětné nemovitosti, neznamená to, že by realizaci nařízených stavebních opatření nebylo možno dosáhnout i za trvání nájemního vztahu, kdy je nájemce povinen takové omezení práva nájmu na dobu nezbytně nutnou strpět. Takový názor však spíše směřuje ve prospěch stěžovatele, pokud by mu primárně šlo o (prý dokonce správním orgánem nařízenou) sanaci nemovitosti; stěžovatel však zjevně usiloval zejména o to, aby stávající nájemce předmětné prostory vyklidil, a když se mu pro to nezdařilo získat v předešlém řízení právní podklad, hledal jiné způsoby, jak svého cíle dosáhnout. K předchozímu, již pravomocně ukončenému řízení se proto Ústavní soud již nehodlá a ani nemůže obšírněji vyjadřovat.
Jen pro úplnost - ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do komunitárního práva - nezbývá než uvést, že stěžovatel jej v podstatě shledává v tom, že mu nebylo před soudy České republiky vyhověno v jeho žalobě na náhradu škody, kterou prý utrpěl v souvislosti se shora popsaným řízením (završeným odmítavým usnesením Ústavního soudu), ve kterém usiloval o vyklizení skladu v určité nemovitosti. Jak konstatovaly i obecné soudy, stěžovatel svůj právní názor o porušení tzv. komunitárního práva nijak podrobněji nekonkretizoval, pouze obecně uváděl, že bylo porušeno jeho soukromé právo a právo na spravedlivý proces, neboť jeho žaloba byla zamítnuta. Ústavní soud jen doplňuje, že - blíže nezdůvodněný - poukaz stěžovatele na případ Köbler v. Rakousko je nepřípadný. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 2003 Gerhard Köbler v. Rakouská republika (věc C-224/01) v řízení o předběžné otázce dle čl. 234 SES se týkal skutkově i právně záležitosti jiné.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze toliko zopakovat - podle názoru Ústavního soudu - že shledává právní závěry soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Podstata ústavní stížnosti tak, jak již shora naznačeno, spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatele na to, jakým způsobem měly soudy postupovat. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však pochopitelně nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, jež jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež, jak již konstatováno, spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nezabývá se perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu