ECLI:CZ:US:2011:1.US.3056.11.1
sp. zn. I. ÚS 3056/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti nezl. B. T., a nezl. A. T., oba zastoupení matkou MUDr. J. T., právně zastoupených Mgr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem Plzeň, sady 5. května 46, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2011 sp. zn. 9 Co 280/2011 výroku II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v jejich exekuční věci.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2011 (9 Co 280/2011-40) bylo k odvolání povinného Ing. B. S. změněno usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 15. října 2010 (43 EXE 9302/2010-13) tak, že návrh na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozsudku vydaného Okresním soudem v Lounech ze dne 27. dubna 2010 (0 P 200/2005-53) se zamítá. Stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit Mgr. Ing. J. P. k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - město částku 7 800,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech exekuce přihlédnout k objektivním okolnostem a příčinám "neúspěchu" stěžovatelů ve věci, resp. objektivně posoudit míru jejich zavinění na zastavení exekuce. Stěžovatelé důvodně podali návrh na nařízení exekuce, neboť rozsudek byl vykonatelný a nabyl právní moci (byl opatřen doložkou právní moci a výživné nebylo dobrovolně zaplaceno). Stěžovatelé nezpůsobili překážku vykonatelnosti exekučního titulu a ani neměli možnost se o její existenci dozvědět, protože orgánem veřejné moci byl exekuční titul označen za vykonatelný.
Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že rozhodl ryze formalisticky o náhradě nákladů exekutora a povinnost nahradit náklady řízení uložil jim; dle jejich názoru měl objektivně posoudit míru jejich zavinění na zastavení exekuce. Stěžovatelé argumentovali judikaturou Ústavního soudu a navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení ve výroku II. zrušil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolávají - de facto pouze porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny (další stěžovateli označené ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny na ochranu vlastnictví má v kontextu dané věci povahu jen zjevně akcesorickou), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníků řízení, odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a přisvědčil námitkám povinného [proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 15. října 2010 (43 EXE 9302/2010-13) zamítl návrh na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozsudku vydaného Okresním soudem v Lounech ze dne 27. dubna 2010 (0 P 200/2005-53)]. V odvolacím řízení bylo prokázáno, že povinný se o vydání podkladového rozhodnutí dozvěděl až z dopisu zástupce oprávněných dne 3. srpna 2010. Povinnému nebylo doručováno do místa trvalého a faktického pobytu, tato adresa byla matce oprávněných (stěžovatelů) známa, o vadě exekučního titulu věděla již při podání návrhu na nařízení exekuce. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. července 2011 (9 Co 280/2011) zrušil napadené rozhodnutí pro nevykonatelnost podkladového rozsudku v okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce a jednak s ohledem na jeho zrušení v průběhu exekučního řízení podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a návrh zamítl. Odvolací soud řádně, srozumitelně a logicky své rozhodnutí odůvodnil (§157 odst. 2 a §169, o. s. ř.).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v předcházejícím odvolacím řízení proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. dubna 2010 (0 P 200/2005-53) bylo prokázáno, že povinnému nebyl řádně doručen návrh na zvýšení výživného, výzva k vyjádření se k návrhu, nebyl řádně předvolán k jednání před soudem prvního stupně a napadený rozsudek mu byl doručen až dne 4. srpna 2010, kdy si jej převzal osobně u okresního soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě byla povinnému odňata možnost jednat a vyjádřit se před soudem a před 4. srpnem 2010 mu nebyl doručen rozsudek ve věci samé, proto rozsudek nenabyl právní moci. Soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť nedostatečně zjišťoval bydliště povinného (otce) a vycházel jen z návrhu matky nezletilých dětí (stěžovatelů). V odvolacím řízení nelze uvedenou vadu zhojit, a proto napadené rozhodnutí zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. června 2011 (13 Co 677/2010) a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy odvolací soud vyhověl odvolání povinného a řádně a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§157, §169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému usnesení odvolacího soudu nic vytknout. Právo na spravedlivý proces je v zásadě garance spravedlivého soudního řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné (spravedlivé) pokládají.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní (o což zde vzhledem k výše řečenému nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Oproti očekáváním stěžovatelů však interpretační závěry odvolacího soudu, jež byly v odůvodnění napadeného usnesení uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, neboť jsou v kontextu projednávané věci racionální a srozumitelné (v tom smyslu, že je lze v obecné rovině zastávat).
Nelze dovodit výkladový exces (objektivní) nepředvídatelnosti vydaného rozhodnutí, případně absenci řádného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Připomenout je přitom namístě v prvé řadě skutečnost, že odvolací soud vycházel z judikatury Ústavního soudu, dle níž oprávnění z důvodů svého procesního neúspěchu jsou povinni zaplatit náklady exekutora, který žádnou exekuci neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. května 2006 sp. zn. II. ÚS 160/06 Sb.n.u. svazek 41, nález 96). Stěžovatelům dle ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu a §254 odst. 1 o. s. ř. byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení, které sestávají z odměny exekutora analogicky určené podle §11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. v částce 3 000,- Kč a hotových výdajů podle §13 odst. 1 uvedené vyhlášky v částce 3 500,- Kč a 20% DPH podle §87 odst. 1 exekučního řádu.
Nelze ani přehlížet, že Ústavní soud (v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 52/08 ze dne 5. února 2009 N 18/52 SbNU 179) taktéž konstatoval, že není akceptovatelné, že by soudní exekutor, pakliže nedojde k realizaci exekuce, neměl mít nárok na odměnu vůbec [srov. Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání, Praha 2010, výklad k ustanovení §55a]. Z tohoto pohledu je potom třeba vnímat ústavní stížnost v části týkající se samotných nákladů exekuce jen jako polemiku o konkrétní výši nákladů.
Za této situace nelze napadené rozhodnutí považovat za protizákonné, natožpak rozporné s ústavními předpisy a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že zamítnutím návrhu na nařízení exekuce na majetek povinného bylo zasaženo do ústavně zaručeného vlastnického práva, neboť povinný dlužnou částku splnil (č. l. 21). Ani odkaz stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu není případný, neboť na věc stěžovatelů nedopadají a vycházejí ze zcela rozdílné procesní situace.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu