ECLI:CZ:US:2011:1.US.311.11.1
sp. zn. I. ÚS 311/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky ČFP spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem Husovo nám. 14, 253 01 Hostivice, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 č. j. 1 Co 44/2010-66 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009 č. j. 36 C 8/2009-57, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zejména právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a zásadou procesní rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 č. j. 1 Co 44/2010-66 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako podané osobou neoprávněnou ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí, jímž stěžovatelce nebyla způsobena újma. Odvolání stěžovatelky směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 36 C 8/2009-57, kterým bylo zrušeno předchozí usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku žalobcem (vedlejším účastníkem) a zároveň rozhodnuto o přiznání osvobození od soudních poplatků žalobci ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že pro osvobození od soudních poplatků musí žalobce prokázat svou nepříznivou sociální situaci, což se dle názoru stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nestalo, kromě jiného proto, že žalobce je neznámého pobytu a je zastoupen opatrovníkem. Zároveň zdůrazňuje, že usnesení Krajského soudu v Praze ve výroku, kterým bylo zrušeno usnesení o zastavení řízení, se jejích práv dotýká, neboť újmu představují např. náklady na další zastoupení v pokračujícím soudním sporu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má za to, že projednávaná ústavní stížnost spočívá toliko v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy a postrádá tak ústavněprávní rozměr. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83). Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu o osvobození vedlejšího účastníka od soudních poplatků. Nosným důvodem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je skutečnost, že stěžovatelka není na svých právech usnesením krajského soudu dotčena. Tento závěr je v napadeném usnesení dostatečně a logicky vyložen a Ústavní soud neshledává v tomto závěru známky protiústavnosti, např. svévoli soudu či extrémní nespravedlnost. Základní práva stěžovatelky budou nepochybně obecnými soudy chráněna v průběhu celého soudního řízení; v samotném faktu, že soudní řízení probíhá a že je spojeno s náklady na právní zastoupení, nelze spatřovat zásah do základního práva stěžovatelky. Jinými slovy řečeno, obsah a složky základního práva na spravedlivý proces se vztahují k vydání spravedlivého meritorního rozhodnutí o právech a nárocích fyzických a právnických osob; ovšem v nyní předložené věci nelze formulovat základní právo stěžovatelky na to, aby řízení bylo zastaveno z procesních důvodů, a to v situaci, kdy z předložené ústavní stížnosti neplyne, že by obecné soudy institut osvobození od soudních poplatků zneužily k jinému účelu, než zaručení práva vedlejšího účastníka na přístup k soudu. V tomto kontextu se jeví - z perspektivy ústavního práva - jako podružná otázka, zda v rovině jednoduchého - procesního - práva je stěžovatelka osobou legitimovanou k podání odvolání či nikoliv; v tomto se jedná o otázku interpretace procesního předpisu, k níž není Ústavní soud oprávněn.
Ústavní soud z pozic vyložených výše nehodlá přezkoumávat ani to, zda podmínky pro osvobození vedlejšího účastníka od soudních poplatků byly či nebyly dány, toliko konstatuje, že vyjeví-li se v průběhu řízení skutečné majetkové poměry vedlejšího účastníka jako odlišné od stavu, z něhož obecné soudy vycházely, a to v tom smyslu, že osvobození od soudních poplatků neodůvodňovaly již v době, kdy bylo přiznáno, "je soud povinen účastníku (vedlejšímu účastníku) osvobození od soudních poplatků odejmout" [Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. a kolektiv. Občanský soudní řád, 7. vydání. C. H. Beck, Praha: 2006, komentář k §138].
S ohledem na skutečnost, že základní práva stěžovatelky nebyla napadenými rozhodnutími dotčena, nemá Ústavní soud prostor pro vydání kasačního nálezu.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 6. 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu