ECLI:CZ:US:2011:1.US.3134.10.1
sp. zn. I. ÚS 3134/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Bruntál, Dukelská 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2010, čj. 10 Co 661/2010 - 20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení, vydaného v exekučním řízení, kterým mělo bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na účinné opravné prostředky zaručené čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvedl, že platební rozkaz, který je v jeho věci exekučním titulem, mu nebyl nikdy doručen, nemůže být proto v právní moci, ani vykonatelný. O soudním řízení vedeném proti němu v roce 1998 neví, nikdy si žádné nádobí od žalobce (firmy ZEPTER INTERNATIONAL, spol. s r. o.) neobjednal a platební rozkaz nepřevzal. Pokud je převzetí podepsáno, podpis není jeho. Aniž by se Krajský soud v Ostravě zabýval jeho argumentací, pouze formálně přezkoumal obsah spisu a potvrdil oprávněnost nařízení exekuce.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Bruntále nařídil, usnesením ze dne 6. 4. 2009, čj. 61 Nc 291/2009 - 7, podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. Ro 1290/98, exekuci na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněné ZEPTER INTERNATIONAL, spol. s r. o., ve výši 45.160,- Kč s 26% úrokem z prodlení za období od 26. 10. 1997 do zaplacení, náklady řízení ve výši 5.758,- Kč a náklady exekuce. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, usnesením ze dne 30. 7. 2010, čj. 10 Co 661/2010 - 20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2011, čj. 20 Cdo 4878/2010 - 39.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není tedy další instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani soudem nadřízeným obecným soudům. K přezkumu správnosti aplikace podústavního práva není povolán a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska svých takto definovaných kompetencí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces a na účinné opravné prostředky v tom, že se odvolací soud nezabýval jeho argumentací, pouze formálně přezkoumal obsah spisu a potvrdil oprávněnost nařízení exekuce. Stěžovatel však neuvedl, které jeho argumenty odvolací soud pominul. V ústavní stížnosti se soustředil pouze na vyjádření svého nesouhlasu s jeho právním názorem. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je tak zřejmé, že se domáhá, ze strany Ústavního soudu, přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž uvádí tytéž argumenty, se kterými se již vypořádal odvolací soud.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud se námitkou stěžovatele o nedoručení platebního rozkazu adekvátně zabýval. Srozumitelně mu vysvětlil, že pokud mu byl platební rozkaz doručen do vlastních rukou dne 3. 12. 1998, což bylo prokázáno doručenkou, která má charakter veřejné listiny, tvoří tak v jeho věci formálně i materiálně vykonatelný exekuční titul. V rámci odvolacího řízení ani prostřednictvím ústavní stížnosti stěžovatel, kromě toho, že se na uvedené adrese nezdržoval, žádné relevantní skutečnosti neuvedl a omezil se pouze na popření faktu, že platební rozkaz převzal. Ústavní soud neshledal v tomto postupu odvolacího soudu žádné ústavněprávní závady. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud přiléhavě odůvodnil, jaké důvody ho k odmítnutí odvolání vedly.
Lze uzavřít, že argumenty, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, mají charakter polemiky s právními závěry obecných soudů, čistě v rovině podústavního práva. Skutečnost, že nesouhlasí s jejich rozhodnutími, však sama o sobě porušení jeho základních práv nezakládá. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a posuzování věci z hledisek běžné zákonnosti, což stěžovatel v podstatě požaduje.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto ve věci stěžovatele Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na nedostatečném dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu