ECLI:CZ:US:2011:1.US.3187.11.1
sp. zn. I. ÚS 3187/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Praha 2, Ječná 7/548, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2011, čj. 7 Tdo 626/2011 - 33, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2011, čj. 2 To 110/2010 - 445, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti M. S.(dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud"), vydaných v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 20/2010, pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Závěry soudů jsou, podle stěžovatele, ve vztahu k výroku o vině v extrémním rozporu a skutek nenaplňuje zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, za současného porušení zásady in dubio pro reo. Ve vztahu k výroku o trestu došlo k porušení zásady reformace in peius, neboť mu odvolací soud uložil přísnější trest. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela uhradí stát [§83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 61 T 20/2010, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Za tento zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou a rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Rozsudkem odvolacího soudu byl, z podnětu odvolání stěžovatele, rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a nově rozhodnuto tak, že odvolací soud uznal stěžovatele vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu uložil ochranné protialkoholní léčení ambulantní. Skutek spáchal stěžovatel tím, že z důvodů déletrvajících manželských neshod a obtížné životní situace, v době, kdy jeho manželka M. S. (dále jen "poškozená") spala, utlumena vlivem alkoholu a léků v běžném terapeutickém množství, chtěl dosáhnout jejího probuzení a pohlavního styku. V úmyslu ji usmrtit, poškozenou napadl opakovaným škrcením škrtidlem vytvořeným z napájecího kabelu nabíječky mobilního telefonu. Se slovy, že pokud se nevzbudí, že ji uškrtí, ji opakovaně utahoval smyčku škrtidla kolem krku až do doby, kdy poškozená zemřela. Ještě za jejího života jí hrubým způsobem zasunul do pochvy dva mobilní telefony a dálkový ovladač od televizoru. Tím způsobil poškozené bolestivé zranění spočívající v 7 cm dlouhé trhlině na pravé boční stěně pochvy. Bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení způsobené škrcením. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na svou konstantní judikaturu, ze které plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do tohoto (běžného) rozhodovacího procesu obecných soudů připadá v úvahu pouze tehdy, pokud byl zatížen takovými vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami). O takový případ se však nejedná.
Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti nelze označit za nic jiného než za polemiku s řádně odůvodněnými závěry rozhodnutí obecných soudů, včetně usnesení Nejvyššího soudu. Již z popisu skutku vyplývá, že stěžovatel od prvopočátku poškozenou "budil" násilím - škrcením pomocí škrtidla, které si vytvořil z napájecího kabelu nabíječky mobilního telefonu. Tento způsob "buzení" (škrcením) probíhal poměrně dlouhou dobu. Příčinou její smrti bylo právě udušení způsobené tímto škrcením. Motiv byl zjištěn zejména v dlouhodobě trvající existenci nepříznivé manželské a životní situace. Závěr obecných soudů o naplnění všech zákonem požadovaných znaků stíhaného trestného činu, tedy i subjektivní stránky zmíněného jednání stěžovatele, nelze považovat za extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jak se snaží stěžovatel naznačit.
Totéž platí i pro jeho námitku o porušení zákazu "reformace in peius" odvolacím soudem. Z napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud změnil právní kvalifikace skutku a stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle "mírnějšího" ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku. V důsledku této změny musel nově rozhodnout i o trestu. Při úvaze o konkrétní výměře trestu a jeho výkonu dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, osobu stěžovatele a zejména závažnost zločinu (zvlášť závažný zločin), je třeba respektovat §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a uložil stěžovateli trest čtrnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Z toho lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu s vlastními kompetencemi a že jeho rozhodnutí bylo předvídatelné. V žádném případě se přitom nejednalo o zpřísnění trestu, jak to mechanicky chápe stěžovatel.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nelze vyhovět návrhu stěžovatele podle §83 zákona o Ústavním soudu, aby náklady na jeho zastoupení zaplatil stát, neboť toto ustanovení vymezuje jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu skutečnost, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu