ECLI:CZ:US:2011:1.US.322.11.1
sp. zn. I. ÚS 322/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. G., zastoupené Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Mírové nám. 103/27, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 1. 2011, čj. 6 T 3/2011 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním nazvaným "Stížnost vůči rozsudku a porušení zákona Okresním soudem v Litoměřicích", doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2011 a doplněným dne 8. 3. 2011, brojí stěžovatelka proti postupu v jejím trestním řízení a proti trestu uloženému shora označeným rozsudkem. Podle ní se skutek nestal tak, jak je uvedeno v rozsudku, neproběhlo řádné vyšetřování, nebyly provedeny některé důkazy a uložený trest je nepřiměřený. V trestním řízení nerozhodoval nezávislý a nestranný soud, s důkazní situací se vypořádal nedbale, odůvodnění jeho rozsudku je omezeno pouze na konstatování, "že se v podstatě doznala", ačkoliv tak učinila pod nátlakem. Proto navrhla, aby Ústavní soud zmíněný rozsudek zrušil, jakož i všechna na něj navazující rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 1. 2011, čj. 6 T 3/2011 - 56, byla stěžovatelka odsouzena pro přečin krádeže podle 205 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákoník"), v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 14 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Její odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl usnesením ze dne 24. 2. 2011, čj. 7 To 76/2011 - 92.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je nepřípustná. Důvodem subsidiarity jsou kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez možnosti příslušného orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Dne 29. 4. 2011 si Ústavní soud ověřil u Okresního soudu v Litoměřicích, že stěžovatelka podala dne 28. 2. 2011 proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2011, čj. 7 To 76/2011 - 92, dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto a spis nebyl dosud Nejvyššímu soudu zaslán.
Podání dovolání, tj. mimořádného opravného prostředku, činí však z důvodů shora uvedených její ústavní stížnost návrhem nepřípustným, neboť dosud nevyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv. Pokud se, i po rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání, bude stěžovatelka domnívat, že v daném řízení došlo k porušení jejích základních práv, může podat ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů a lhůta k jejímu podání tak začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před jeho rozhodnutím, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do jeho rozhodovací kompetence, jako vrcholné instance v systému obecných soudů. Pokud by naopak řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na jeho rozhodnutí, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, k němuž však, jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu. Tato skutečnost proto činí ústavní stížnost předčasnou, a tudíž nepřípustnou.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu