ECLI:CZ:US:2011:1.US.3260.10.2
sp. zn. I. ÚS 3260/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. M., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Praha 2, Chodská 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, čj. 28 Co 221/2010 - 53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, vydaného v řízení o její žalobě na zaplacení částky 500.000,- Kč, jako přiměřeného zadostiučinění, podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vydáním tohoto rozhodnutí mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z kopie shora označeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala, u Obvodního soudu pro Prahu 2, žalobu proti žalované ČR - Ministerstvu spravedlnosti ČR, na zaplacení částky 500.000,- Kč. Jednalo se o požadavek na přiměřené zadostiučinění, podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup spočíval v neúměrných a neodůvodněných průtazích v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 161/2007, ve kterém se stěžovatelka domáhala žalobou podanou proti Českomoravské kynologické unii zapsání štěňat, pocházejících z jejího chovu, do plemenné knihy této unie a vydání průkazu původu každému, v žalobě označenému štěněti. Toto řízení skončilo zamítnutím její žaloby.
Soud prvního stupně její žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v projednávané věci je konstatování porušení práva stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě dostatečnou kompenzací vzniklé nemajetkové újmy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích není opodstatněná. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, čj. 28 Co 221/2010 - 53.
Podle stěžovatelky mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy obou stupňů "nerespektovaly hmotné právo ani zákonná pravidla stanovená v občanském soudním řádu". Odvolací soud porušil procesní pravidla v neprospěch stěžovatelky také tím, že neprovedl nové důkazy, které navrhovala. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy obou stupňů dospěly k témuž závěru na základě rozdílných zjištění. Odůvodnění odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť z něj nejsou jasné důvody, pro které jí nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů obou stupňů a předkládá svůj právní názor na přezkoumávanou věc. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává totiž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že odvolací soud, na základě dostatečných skutkových zjištění, zhodnotil všechny provedené důkazy a učinil právní závěry, které náležitě odůvodnil. Vypořádal se přitom i se všemi argumenty stěžovatelky, které později zopakovala i v ústavní stížnosti. Obecné soudy obou stupňů uznaly, že v původním řízení došlo nesprávným úředním postupem k porušení práva stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, ale dospěly k závěru, že jediným, pro posouzení daného sporu významným, dopadem průtahů v posuzovaném řízení mohla být morální újma a konstatování porušení práva stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval podstatou uplatněného nároku stěžovatelky a srozumitelně objasnil své právní závěry ohledně charakteru nemajetkové újmy, která stěžovatelce vznikla. Vzal v úvahu, že se jednalo o spor zahájený její žalobou dne 10. 8. 1999, který prošel všemi stupni soudní soustavy a pravomocně skončil dne 23. 5. 2008 zamítnutím žaloby. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci se jedná o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů a ve věci nebylo zjištěno nic závažného, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelkou tvrzených v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu