ECLI:CZ:US:2011:1.US.3274.11.1
sp. zn. I. ÚS 3274/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti CAREANDROS, s.r.o., sídlem U Stavu 58/10, Olomouc, zast. Mgr. Martinem Mojžíškem, advokátem, sídlem Farní 15, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.7.2011, č.j. 26 Cdo 430/2011-431, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.9.2010, č.j. 20 Co 352/2010-373, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15.3.2010, č.j. 8 C 191/2007-302, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, výrok I. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a výrok I. III. V., VII., XIII., XV. a XVI. rozsudku Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo stanovené v čl. 4 odst. 1 Listiny a právo stanovené v čl. 4 odst. 4 Listiny. Ohledně merita věci informovala, že byla uzavřena nájemní smlouva ohledně konkrétních nebytových prostor v přízemí obchodního domu "CENTRUM" v ul. T.G.Masaryka č.p. 55 v České Skalici, přičemž má zato, že předmětná smlouva je neplatná (důvody neplatnosti obsáhle konkretizovala).
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 4 odst. 1:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 4:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu a ze spisu sp.zn. IV.ÚS 3298/10 Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala, aby soud určil, že nájemní smlouva uzavřená mezi konkrétními osobami (ve sporu u obecných soudů v postavení prvního a druhého žalovaného) je neplatná. Ve sporu na straně žalobců vystupovala kromě stěžovatelky ještě jedna fyzická osoba, na straně žalovaných bylo celkem 7 účastníků. Okresní soud uzavřel, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a dodal, že podaná žaloba nemá preventivní povahu, ale naopak rozmnožuje spory účastníků, které u soudů o zaplacení bezdůvodného obohacení již probíhají. Okresní soud dále přiznal 5 žalovaným náhradu nákladů řízení, dvěma žalovaným toto právo nebylo přiznáno. Proti rozsudku soudu I. stupně podali žalobci odvolání, v němž setrvali na názoru, že mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy, a to s ohledem na obsah dohody uzavřené mezi prvním žalobcem a prvním žalovaným. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, odkázal na odůvodnění prvostupňového rozsudku a dále dodal, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu musí být dán a existovat objektivně a jen stěží jej může založit obsah jakési dohody, ve které se jedna ze stran této dohody zaváže podat žalobu na určení neplatnosti, když vychází z nesprávného právního názoru (tuto dohodu navíc klasifikoval jako pochybnou, protože se v ní první žalobce označuje za spoluvlastníka předmětného domu co do jedné poloviny, ačkoli tuto zhruba tři týdny před uzavřením dohody prodal stěžovatelce, což podotkl i okresní soud). Krajský soud také zdůraznil, že není vůbec zřejmé, co vedlo oba žalobce k podání žaloby i proti třetímu až sedmému žalovanému. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka souběžně tzv. nenároková dovolání a ústavní stížnost (obě podání obsahově a argumentačně shodná, lišící se toliko v tvrzení existujícího dovolacího důvodu a přesvědčením o porušení stěžovatelčiných základních práv). Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), který současně připomenul, že posouzení důvodů neplatnosti nájemní smlouvy nebylo možno posuzovat, neboť zamítavá rozhodnutí jsou založena na absenci naléhavého právního zájmu. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30.11.2010, č.j. IV. ÚS 3298/10-22, pro nepřípustnost. Následně podala stěžovatelka opětovně ústavní stížnost, která se od předchozího podání argumentačně nelišila, pouze byla rozšířena i proti usnesení Nejvyššího soudu odmítajícího její nenárokové dovolání.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a se spisem sp.zn. IV. ÚS 3298/10 dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces (příp. i čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny) a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o žalobě (podané společně s dalším žalobcem) na určení neplatnosti nájemní smlouvy, tj. o žalobě podané ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu. Ústavní soud shledává, že obecné soudy o zamítnutí této žaloby v důsledku absence naléhavého právního zájmu rozhodly zcela evidentně s konstrukcí obecných podmínek pro úspěšnost takové žaloby, přičemž dodává, že tyto podmínky jsou notorietou a vyplývají přímo z dikce tohoto ustanovení. Na formulaci přímo použitou v tomto ustanovení, tedy že určovací žalobou se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, pak navazuje konstantní a tradiční judikatura, podle níž logicky platí, že pokud je posouzení platnosti (event. neplatnosti) právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem. Tyto závěry stěžovatelka (ač zastoupena advokáty) v řízení před obecnými soudy nerespektovala, proto její žaloba nemohla být úspěšná.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu