ECLI:CZ:US:2011:1.US.3345.11.2
sp. zn. I. ÚS 3345/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou, se sídlem Sušilova 8, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 11. 2011, navrhl zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud"). Výrokem I. usnesení ze dne 29. 6. 2011 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Prostějově (dále také "soud prvního stupně") ze dne 14. 4. 2010, č. j. 14 EXE 2/2010-48, tak, že návrh stěžovatele na nařízení exekuce proti povinné V. K. se zamítá. Odvolací soud výrokem II. stěžovateli rovněž uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Radimu Opletalovi, Exekutorský úřad Olomouc, náklady exekuce, jejichž výše byla stanovena ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 31. 8. 2011. O nákladech bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen nahradit povinné náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 11 238,- Kč a České republice nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 11 614,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako oprávněný.
Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 4. 2010, č. j. 14 EXE 2/2010-48, byla nařízena exekuce vyklizením povinné z bytu č. 3 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v prvním nadzemním podlaží domu č. p. X na pozemku p. č. XX v P., katastrální území Prostějov, do náhradního bytu, konkrétně bytu 2+kk s příslušenstvím, nacházejícího se v přízemí téže budovy, výše nájemného měla činit 8 000,- Kč měsíčně. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Ing. Radim Opletal, Exekutorský úřad Olomouc.
Proti tomuto usnesení povinná podala odvolání, kde uvedla, že náhradní byt je nepřiměřený a že s výší nájemného 8 000,- Kč nesouhlasí. Stěžovatel uvádí, že ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce a rovněž v průběhu exekučního řízení se pokoušel zajistit věrohodná stanoviska realitních kanceláří k obvyklé výši nájemného v bytě 2+1 v P., kdy nájemní smlouva je uzavřena na dobu neurčitou. Setkal se však s názorem, že nájem na dobu neurčitou se prakticky vůbec nesjednává. Na jednání se odvolací soud podrobně zabýval otázkou, jaká je obvyklá výše nájemného. Ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky. První znalec vůbec nedokázal rozlišit rozdíl mezi nájmem na dobu určitou a na dobu neurčitou. Druhý znalec uvedl výši obvyklého nájemného, s jeho stanoviskem se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud vyhověl povinné a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce se zamítá, a to s odůvodněním, že navrhovaný byt s nájmem na dobu neurčitou, s nájemným ve výši 8 000,- Kč měsíčně, je nepřiměřený. S touto částí usnesení odvolacího soudu stěžovatel souhlasí. Nesouhlasí však s výroky II., III. a IV., kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V rozhodné době, tedy v průběhu řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, neexistoval prostředek, pomocí kterého by zjistil správnou výši nájemného tak, aby byl v řízení úspěšný. Stěžovatel se mohl pouze laicky domnívat, jaká by měla být přiměřená výše. Současně si byl vědom skutečnosti, že pokud bude výše nájemného stanovena na dobu neurčitou, je tato výše neměnná. Proto bylo nájemné stanoveno v částce vyšší, neboť nebylo v silách stěžovatele objektivně a spravedlivě posoudit otázku, která byla podstatou řízení. Z tohoto důvodu se domnívá, že o nákladech mělo být rozhodnuto tak, žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, resp. tak, že účastníci ponesou náhradu nákladů rovným dílem.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených usnesení a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 4. 2010, č. j. 14 EXE 2/2010-48, byla podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 1. 2009, č. j. 7 C 277/2008-84, nařízena exekuce vyklizením povinné z bytu č. 3 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v prvním nadzemním podlaží domu č. p. X na pozemku p. č. XX v P., k. ú. Prostějov. Jako náhradní byl určen byt 2+kk s příslušenstvím, nacházející se v přízemí téhož domu. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Ing. Radim Opletal, Exekutorský úřad Olomouc.
Proti tomuto usnesení povinná podala odvolání. V něm uvedla, že ze strany stěžovatele nebyla zajištěna přiměřená bytová náhrada, která by odpovídala exekučnímu titulu. Nabízený byt dle jejího tvrzení nebyl právně volný, rovněž mělo jít o byt zdravotně závadný, neboť je vlhký a napaden černou plísní. Nájemné ve výši 8 000,- Kč navíc neodpovídalo lokalitě ani kvalitě bytu, resp. se nejednalo o nájemné v obvyklé výši.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení exekuce se zamítá. Výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše měla být stanovena samostatným usnesením. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen nahradit povinné náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 11 238,- Kč (výrok III.) a České republice nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 11 614,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že v řízení byla prokázána rovnocennost vyklizovaného i náhradního bytu. K posouzení tedy zůstala pouze otázka týkající se měsíčního nájemného. Z vypracovaného znaleckého posudku vyplývalo, že jeho výše k nabízenému náhradnímu bytu činí 4 560,- Kč měsíčně, přičemž na tuto výslednou částku nemá vliv skutečnost, že se jedná o nájem na dobu neurčitou. S ohledem na výhrady stěžovatele i pochybnost odvolacího soudu o jeho správnosti byl podroben revizi. Revizní znalecký posudek stanovil obvyklou výši nájemného částkou nižší, konkrétně 3 950,- Kč. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že nájemné v nabízené bytové náhradě nelze považovat za rovnocenné nájemnému v bytě vyklizovaném (regulované nájemné ve výši 1 208,- Kč). O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle §142 a §224 občanského soudního řádu. O povinnosti stěžovatele nahradit náklady soudního exekutora bylo rozhodnuto prozatím pouze co do základu, a to s poukazem na princip úspěšnosti v řízení.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, byla výše nákladů soudního exekutora vyčíslena částkou 7 800,- Kč.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Krajského soudu v Brně Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Stejné závěry lze učinit i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního řízení soudního, a proto se i na ně musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou včasnosti podané stížnosti. Ze stejnopisů napadených usnesení bylo zjištěno, že (první) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
29. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, bylo stěžovateli doručeno dne 12. 8. 2011, (druhé) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, bylo stěžovateli doručeno dne 26. 9. 2011.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Bylo-li usnesení stěžovateli doručeno dne 12. 8. 2011, uplynula lhůta pro podání ústavní stížnosti dne 11. 10. 2011. Ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána dne 3. 11. 2011, tedy až po uplynutí lhůty. Z tohoto důvodů je nutno stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, považovat za opožděnou. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že o nákladech soudního exekutora bylo rozhodnuto pouze co do základu.
Za včasnou lze tedy považovat pouze stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, kterou byla vyčíslena výše nákladů soudního exekutora.
Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele se soustředila pouze na výroky II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, resp. že stěžovatel nic nenamítá proti vyčíslené výši nákladů soudního exekutora vyplývající z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, a vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud ve vyčíslení nákladů neshledává porušení ústavně garantovaných práv a svobod, ústavní stížnost se v tomto rozsahu odmítá pro zjevnou neopodstatněnost.
IV.
Z těchto důvodů Ústavní soud, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho projednání a stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 12 Co 289/2010, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu