ECLI:CZ:US:2011:1.US.3418.10.1
sp. zn. I. ÚS 3418/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem, se sídlem Křížkovy schody 67, 293 01 Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 2. 2010 č. j. 4 T 106/2009-124, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010 č. j. 12 To 183/2010-141 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1032/2010, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 2. 2010 č. j. 4 T 106/2009-124 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5. 2010 č. j. 12 To 183/2010-141 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1032/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel především namítá, že soud prvního ani druhého stupně nevyslechl obhajobou navržené svědky K. L., P. K. a J. V., kteří byli svědky jeho incidentu s policisty nebo hovořili s obžalovaným bezprostředně po něm. Vysvětlení tohoto postupu bylo pouze o tom, že oba soudy předem vyloučily, že by tito svědkové mohli do případu vnést nějaké nové informace.
Stěžovatel není přesvědčen o dostatečném důkazním podložení závěru soudů, že aktivně zaútočil a fyzicky se bránil proti provedení svého ztotožnění. Po konfliktu byl ošetřen v nemocnici s naraženým žebrem a zhmožděným hrudním košem, oproti tomu policista J. měl pouze malé oděrky v obličeji a krvácel mu ret. Tvrdí, že to policisté na něho zaútočili hmaty a chvaty sebeobrany, povalili jej na zem a zkopali do žeber. Nebyl totiž policisty kontrolován náhodně, nýbrž jeho silniční kontrole předcházel jiný dřívější incident. Ten spočíval v tom, že sousedův pes na něj zaútočil, a to tak, že stál za plotem a štěkal, a proto po něm stěžovatel hodil kamínek, načež na něj soused zavolal policii, se kterou však stěžovatel s vulgární odpovědí odmítl komunikovat. Jednalo se tedy ze strany policistů o odvetu za stěžovatelovo přechozí chování.
Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že všechny tři soudy porušily jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud, Krajské státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Okresní státní zastupitelství v Mladé Boleslavi uvedlo, že rozhodnutí soudu v posuzované věci považuje za zákonné.
Krajský soud především odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. K námitce stěžovatele, že nebyly provedeny důkazy jím navrhované, totiž výslech svědků K., L. a V. (družky stěžovatele), lze jen konstatovat, že již okresní soud v odůvodnění rozsudku na str. 5 vysvětlil, z jakých důvodů tyto důkazy - jako pro rozhodnutí ve věci nadbytečné - neprovedl.
Nejvyšší soud sdělil, že argumentace stěžovatele je toliko polemikou s hodnocením důkazů a předkládáním vlastní verze skutkového děje obviněným. Z ústavní stížnosti nevyplývá žádná výhrada k rozhodnutí Nejvyššího soudu [s výjimkou obecného konstatování porušení Listiny a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a proto je toho názoru, že by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako opožděná, kdy odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/10.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 106/2009 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, jasně a přesvědčivě vyložily (srovnej str. 2 usnesení krajského soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu