ECLI:CZ:US:2011:1.US.3460.10.1
sp. zn. I. ÚS 3460/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem N. Q. D. alias N. T. L. alias T. Q. T., t. č. Věznice Drahonice, zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 2011/19, 148 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 3 T 130/2009, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 3 T 130/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), ve znění účinném do 31. 12. 2008.
Stěžovatel v ústavní stížnosti prohlašuje, že jeho pravé jméno je N. T. L. Za pana N. Q. D., státního příslušníka Vietnamu, se pouze vydával (v napadeném rozhodnutí je označen oběma jmény a dále třetím T. Q. T. - pozn. Ústavního soudu). Nalézací soud tedy fakticky uznal vinným osobu bezúhonnou, která žije na adrese P., a nemá s projednávanou trestní věcí nic společného. Ze strany nalézacího soudu tak došlo k procesnímu pochybení a zásahu do ústavních práv stěžovatele a osoby N. Q. D. Stěžovatel by chtěl svým návrhem uvést vše na pravou míru, aby osoba, jejíž identitu užíval, byla ospravedlněna.
V uvedeném stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavních práv zaručených čl. 2, čl. 36 odst. l a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Přípustnost ústavní stížnosti stěžovatel vyvozuje z §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány, neboť proti stěžovatelem napadenému rozsudku je přípustné odvolání.
Dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, na který stěžovatel odkazuje, je sice ústavní stížnost přípustná i pokud navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", nicméně z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech. Tato mimořádnost může být dána např. potřebou zrušení neústavního právního předpisu, nebo tím, že právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci, případně kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 361/11 in http://www.usoud.cz). O takovou situaci v případě stěžovatelova podání zjevně nejde.
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 6. 2011
Ivana Janů v. r.
soudce zpravodaj