ECLI:CZ:US:2011:1.US.3484.10.1
sp. zn. I. ÚS 3484/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Rakovník, Husovo nám. 17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2006, čj. 49 Cm 20/2000 - 111, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, čj. 6 Cmo 417/2007 - 177, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2010, čj. 33 Cdo 4262/2008 - 224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je tato ústavní stížnost přípustná. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 49 Cm 20/2000, zmíněný soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2006, čj. 49 Cm 20/2000 - 111, vyhověl žalobkyni a uložil žalovaným 1) ALTAICA, s. r. o., 2) V. P. a 3) L. P. (stěžovatelka) povinnost zaplatit jí částku 4,929.573,60 s přísl. (výrok I.) a výrokem II. zastavil řízení proti žalované společnosti ALTAICA, s. r. o. O odvolání žalovaných V. a L. P. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5.5.5008, čj. 6 Cmo 417/2007 - 177, tak, že výrok I. rozsudku městského soudu, ve vztahu žalobkyně a žalovaného č. 2) v plném rozsahu a ve vztahu k žalované stěžovatelce v rozsahu 10.000,- Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu žalobkyně a žalované stěžovatelky rozsudek městského soudu potvrdil.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 9. 2010, čj. 33 Cdo 4262/2008 - 224, mimo jiné proto, že stěžovatelka svou námitkou, že jí postupem soudu prvního stupně byla odňata možnost jednat před soudem, uplatnila zmatečnost ve smyslu §229 odst. 3 OSŘ, k jejímuž posouzení slouží žaloby pro zmatečnost.
Z téhož spisu bylo dále zjištěno, že stěžovatelka skutečně, dne 26. 11. 2010, podala u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Vrchního soudu v Praze, o které dosud nebylo rozhodnuto. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem nepřípustným. Směřuje totiž proti rozhodnutím, která nelze považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to zásah do rozhodovací činnosti Městského soudu v Praze, který teprve bude o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost rozhodovat.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, a soudce zpravodaj ho usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu