ECLI:CZ:US:2011:1.US.3488.10.1
sp. zn. I. ÚS 3488/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. B., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 2 T 2/2007, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 9 To 76/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1104/2010, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 2 T 2/2007 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 druhá alinea, odst. 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let a šest měsíců. Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 9 To 76/2009 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl ve vztahu ke stěžovateli rozsudek městského soudu zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") bylo nově rozhodnuto tak, že mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na deset let. Dále napadl i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1104/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl (spolu s dalšími spolupachateli) odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v provádění (respektive pokusech o provádění) neoprávněných převodů a výběrů finančních prostředků na základě padělaných platebních příkazů.
Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Tvrdí, že proti němu stála především výpověď spoluodsouzeného K. P., ovšem tento měl motiv vypovídat nepravdivě, neboť, jak sám uvedl, stěžovateli dlužil peníze. Stěžovatelův podíl na trestné činnosti není dostatečně důkazně podložen, kdy důkazy naopak svědčí o výraznější roli K. P.
Dále stěžovatel namítá, že nedošlo k opakování hlavního líčení, ačkoliv došlo ke změnám v složení senátu. Dvakrát se změnilo složení senátu změnou předsedy senátu a jedenkrát změnou přísedícího. K první změně předsedy senátu došlo nejpozději ke dni 22. září 2008, když dne 22. září 2008 zaslal předseda senátu městského soudu v Praze JUDr. Sotolář obhajobě přípis, ve kterém uvedl, že vzhledem k dlouhodobé pracovní nepřítomnosti předsedkyně senátu JUDr. Silvie Slepičkové došlo ke změně ve složení senátu a věc byla přidělena jemu. K druhé změně předsedy senátu došlo nejpozději ke dni 4. červnu 2009, kdy dle přípisu městského soudu ze dne 4. 6. 2009 (doručeného obhajobě 8. 6. 2009), byla ukončena dlouhodobá pracovní neschopnost původní předsedkyně senátu JUDr. Silvie Slepičkové a v důsledku toho odpadl důvod pro to, aby věc vyřizoval zastupující soudce JUDr. Alexander Sotolář. Ke změně v obsazení přísedícího soudce pak došlo tím, že při třech nařízených hlavních líčeních nebyl Petr Jánský uveden ani přítomen ani jako přísedící, ani jako náhradní přísedící (viz protokoly o hlavním líčení u městského soudu ze dne 10. prosince 2008, 5. ledna 2009 a 19. ledna 2009). Do senátu byl zařazen až po změně předsedy senátu z JUDr. Sotoláře na JUDr. Slepičkovou nejpozději dne 4. června 2009. Dle stěžovatele proto ve smyslu ustanovení §219 odst. 3 trestního řádu mělo být hlavní líčení provedeno znovu, neboť se změnilo složení senátu a souhlas obviněného k přečtení podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení nebyl dán. Navíc došlo k uplynutí dlouhé doby od předchozího jednání, totiž doby od 12. 2. 2008, kdy bylo prováděno hlavní líčení, při kterém byl vyhlášen původní rozsudek městského soudu, do 18. 6. 2009, kdy bylo pokračováno v dokazování ve věci samé, tedy 16 měsíců. Stejně tak doba od jednání vrchního soudu, který dne 5. června 2008 rozhodl usnesením sp. zn. 9 To 38/2008 tak, že rozsudek městského soudu ohledně všech obžalovaných v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. l trestního řádu věc vrátil městskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, do pokračování v odročeném hlavním líčení dne 18. 6. 2009, představuje více jak jeden rok.
Stěžovatel se odvolává na čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), tedy právo každého dovolávat se svých práv u soudu, dále pak právo, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále ustanovení, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, tedy čl. 2 odst. 2 Listiny, dále ustanovení, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, dále, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, tedy ustanovení čl. 4 Listiny, dále pak právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny, zejména v odst. 1 a 2, jakož i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále též čl. 1 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud toliko odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Městské státní zastupitelství v Praze je přesvědčeno, že o stěžovatelově vině není pochyb. Subjektivní stránka trestného činu byla prokázána především zákonně pořízenými odposlechy telefonních hovorů. Tyto pak korespondovaly s dalšími důkazy a to především s výpověďmi spoluobžalovaných, zejména obžalovaného P. Též je usvědčován pořízenou fotodokumentací v rámci povoleného sledování osob.
Ze záznamů o telekomunikačním provozu je tak např. patrné, že dne 5. 9. 2006 obviněný P. s obviněným B. řeší "kšeft", dne 7. 9. 2006 P. v rozhovoru se svou manželkou hovoří o "výslechu poškozeného, co mu vyčistili ten účet". Dne 8. 9. 2006 opět hovoří s manželkou, že už má na účtu "půl majle", že budou zase výběry. Dne 8. 9. 2006 mluví P. s B. o zakládání účtu, že k němu bude nutný jen klíč. 9. 9. 2006 P. s obv. L. hovoří s dotazy, jestli se obv. L. chce zúčastnit toho co rozjel s J., že potřebuje ještě "frajera" s jedním účtem za slušných podmínek, do konce roku by byl dost za vodou, obv. L. nabídku přijímá. 9. 9. 2006 telefonují P. a B., kdy P. říká, že má "záložníka do mužstva". Dne 11. 9. 2006 probíhá rozhovor s obv. P. a B., v počátku je též slyšet hovor mezi P. a obv. L., kdy obv. P. sděluje B., že je objednaný na osmou hodinu, domlouvají si schůzku. Následují další takovéto rozhovory, jako dne 14. 9. 2006 mezi B. a P., kdy se mají sejít a poté se na místě hledají. Dne 14. 9. 2006 v 14:37 hodin je B. diktováno číslo účtu. U P. po zadržení byl nalezen útržek s napsaným číslem účtu. Ten byl podroben zkoumání z oboru daktyloskopie a bylo zjištěno, že jsou na něm otisky prstu obviněného A. B. (č. l. 642).
Ve spisovém materiálu je založen protokol z povoleného sledování osob a věcí spolu s fotodokumentací, kde se P. setkává nejprve s obv. L., předávají si věci, následně se B. setkává s obv. M. Z. Ze dne 14. 9. 2006 je zřejmý kontakt obv. P. s B., obv. P. předává klíček obv. B., později na B. čeká M. B., je monitorován pohyb obv. P. v eBance, kde se pohyboval s papíry formátu A4, poté se opět schází s obv. B. Následně se obv. P. schází s obv. L. a s další ženou. Poté obv. L. navštěvuje eBanku, obv. P. na něj čeká ve Vodafone, B. v pasáži. Následně byli všichni obvinění zadrženi.
Veškeré úkony v trestním řízení byly dle Městského státního zastupitelství v Praze provedeny v souladu s trestním řádem, kdy prvotně ve věci byla činná soudkyně městského soudu, následně věc převzal soudce městského soudu a rozhodovala ke konci řízení opět tatáž soudkyně městského soudu. Dle názoru státní zástupkyně nebylo třeba opakovat celé řízení tak, jak to namítá stěžovatel.
Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho usnesení snese měřítka ústavnosti a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta případně odmítnuta.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 2/2007 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tvrzení o své nevině. Jeho obhajobou, uplatňovanou v trestním řízení, se však obecné soudy důkladně zabývaly. Vyšly přitom nikoliv snad jen z výpovědi jednoho ze spoluodsouzených, nýbrž z celé řady důkazů, což je z odůvodnění jejich rozhodnutí, ale třeba i výše reprodukovaného vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze, dostatečně zřejmé.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o názor stěžovatele, že by mělo dojít k opakování trestního řízení vzhledem ke změně v osobě předsedy senátu, jednalo se o situaci, kdy tato změna nebyla nikdy fakticky naplněna, neboť následně došlo k navrácení původního předsedy senátu, přičemž v mezidobí nebyly soudem provedeny žádné relevantní úkony. Takovýto vypjatě formalistický požadavek vrchní soud zcela logicky musel odmítnout. Svůj názor na něj, jakož i na stěžovatelův rovněž značně absurdní poukaz na dobu uplynulou mezi jednáními soudu prvého stupně, která byla dána během řízení před soudem stupně druhého, přitom ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyložil (srovnej č. l. 2709 spisu městského soudu). Na jeho pečlivé odůvodnění ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nereaguje. Její znění tak v tomto směru vzbuzuje pochybnosti, zda se právní zástupkyně stěžovatele ráčila s odůvodněním rozsudku vrchního soudu vůbec řádně seznámit.
Co se týče stěžovatelem tvrzené změny v osobě přísedícího, lze obdobně jako v případě takzvané změny v osobě předsedy senátu uzavřít, že ve skutečnosti k žádné změně nedošlo. To je zřejmé přímo z protokolů, na které stěžovatel sám v ústavní stížnosti poukázal, kdy hlavní líčení v oněch třech termínech, ve kterých dle stěžovatele senát nezasedal v řádném složení, vůbec neproběhla, a to zejména z důvodu konstatování nesplnění procesních podmínek pro konání hlavního líčení spočívajícím v nedostavení se obžalovaných.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu