ECLI:CZ:US:2011:1.US.3501.10.1
sp. zn. I. ÚS 3501/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Milanem Pavelcem, advokátem se sídlem Zámecké nám. 42, Frýdek-Místek, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 113 C 32/2009-172, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, č. j. 11 Co 451/2010-184, a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto usnesení, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a MUDr. K. N. a MUDr. R. N., (zastoupených JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 9) jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů, že napadeným usnesením okresního soudu bylo zastaveno odvolací řízení (výrok I.) a bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu jeho nákladů (výrok II.). To proto, že stěžovatel jako odvolatel nezaplatil soudní poplatek (ve výši 4.000,- Kč).
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo potvrzeno napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel zaplatil současně s podaným odvoláním proti napadenému usnesení okresního soudu na soudním poplatku jen 1.000,- Kč, takže soudní poplatek v celé výši zaplacen nebyl, což zhodnotil jako důvod zastavení odvolacího řízení.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 113 C 32/2009-172, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, č. j. 11 Co 451/2010-184, a to pro porušení svého základního práva dle čl. 36 Listiny. V podstatě namítá, že obecný soud měl vyzvat stěžovatele, po té, co zjistil, že byl zaplacen soudní poplatek v neúplné výši, k doplacení zbytku soudního poplatku. Stěžovatel uvedl, že ze zákona lze dovodit, že soud zastaví řízení jen tehdy, není-li soudní poplatek zaplacen vůbec. K objasnění situace uvedl, že zaplacení soudního poplatku v nejzazším možném termínu a ještě v nesprávné výši nezpůsobil on sám svým liknavým přístupem k soudu; plnou moc k zastupování totiž udělil advokátce (JUDr. L.) a jako právní laik věřil v to, že ona bude činit vše potřebné k hájení jeho práv. Pro tyto účely jí poskytl nejen veškeré potřebné informace, ale i peníze na zaplacení soudních poplatků. Když se delší čas nic nedělo a ani přes veškerou snahu se mu nepodařilo navázat s advokátkou kontakt, "prováděl sám zjišťování"; dozvěděl se, že odvolací řízení bylo Okresním soudem ve Frýdku-Místku zastaveno a že JUDr. L. již advokátkou není. Stěžovatel si pak zvolil nového právního zástupce, požádal soud o prominutí zmeškané lhůty k zaplacení soudního poplatku (z odvolání) [a zbytek soudního poplatku doplatil].
Okresní soud ve Frýdku Místku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. K datu 24. 8. 2010, kdy okresní soud usnesením č. j. 113 C 32/2009-172 zastavil odvolací řízení, soudní poplatek ve výši 4.000,- Kč z odvolání podaného žalovaným M. S. zaplacen nebyl. Proto okresní soud postupoval podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Důvod pro postup podle §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích vdaném případě nebyl dán. Žalovaný (stěžovatel) současně s odvoláním proti usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku zaplatil soudní poplatek pouze ve výši 1.000,- Kč místo 4.000,- Kč. Za tohoto stavu okresní soud usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích nezrušil a věc postoupil k rozhodnutí odvolacímu soudu. Zákon o soudních poplatcích v takovém případě okresnímu soudu neukládá, aby vyzýval poplatníka k doplacení zbytku soudního poplatku. O povinnosti soudu vyzvat poplatníka k doplacení poplatku hovoří ust. §6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích, leč v případě, dojde-li po podání žaloby k rozšíření předmětu řízení. O takový případ se nejednalo.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na svém závěru vysloveném v usnesení ze dne 30.9.2010 č.j. 11Co 451/2010-184; to znamená, že zaplatí-li povinný účastník soudní poplatek v částce nižší než stanoví výzva k jeho zaplacení, má se za to, že soudní poplatek zaplacen nebyl, tedy že povinný účastník svou poplatkovou povinnost nesplnil. Vzhledem k tomu, že výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání obsahovala všechny potřebné náležitosti včetně správné výše soudního poplatku a poučení o následcích jeho nezaplacení a byla řádně doručena, byl odůvodněn postup podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění. Dodržením zákonného postupu soudu nemůže současně dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, který požadovanou povinnost nesplnil a navíc byl kvalifikovaně právně zastoupen.
Vedlejší účastníci řízení (MUDr. R. N. a MUDr. K. N.) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli následující. Stěžovatel byl v průběhu celého řízení před obecnými soudy právně zastoupen advokátkou. Požadoval osvobození od soudních poplatků, nepředložil však k tomu potřebné doklady, takže mu osvobození nemohlo být přiznáno. Vedlejší účastníci nespatřují v postupu obecných soudů v dané věci naprosto nic závadného nebo dokonce nezákonného. Stěžovateli bylo jasně sděleno, jak vysoký je soudní poplatek, který má zaplatit, přičemž měl nikoli jen jednu, ale dvě lhůty k jeho zaplacení - původní lhůtu dle výzvy soudu a poté fakticky lhůtu další v rámci odvolací lhůty proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. Pokud jde o úvahy stěžovatele, že povinnost zaplacení soudního poplatku je splněna i zaplacením nižší částky, považují je vedlejší účastníci za absurdní. Dovedeny do důsledků by znamenaly, že by nikdo jako účastník neplatil v soudních řízeních více než zcela minimální částku, například 1,- Kč, neboť by si mohl být jist, že soud bude muset v řízení "tak jako tak" pokračovat. Tak zákon o soudních poplatcích vykládat nelze. V projednávané věci navíc nejde o to, že by stěžovatel nezaplatil jen nepatrný zlomek soudního poplatku či by zaplatil s nepatrným zpožděním; stěžovatel zaplatil pouhých 1.000,- Kč namísto 4.000,- Kč a tuto skutečnost nenapravil, ačkoli k tomu měl, jak je uvedeno výše, minimálně dvě lhůty (podle původní výzvy k úhradě a v rámci odvolací lhůty proti usnesení o zastavení odvolacího řízení). Tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí znamená, že k zastavení odvolacího řízení by mohlo dojít, i kdyby bylo na soudní poplatek zaplaceno více, než kolik činí, je rovněž zjevně absurdní. V takovém případě by byla poplatková povinnost samozřejmě splněna úhradou částky odpovídající předepsanému poplatku a vzniklý přeplatek by příslušný soud vrátil. Skutečná podstata ústavní stížnosti "se odhaluje" tam, kde stěžovatel tvrdí, že k nezaplacení soudního poplatku došlo vinou jeho právní zástupkyně dr. L. Vedlejším účastníkům nepřísluší hodnotit, zda právní zástupkyně stěžovatele jednala v souladu se svými profesními povinnostmi či nikoli a zda jí stěžovatel jako klient poskytl potřebnou součinnost. To není předmětem vztahu vedlejších účastníků a stěžovatele a rovněž tak to není věcí obecných soudů, které v řízení rozhodovaly. Stěžovatel si svou právní zástupkyni svobodně zvolil. Pokud má za to, že mu nesprávným postupem způsobila nějakou újmu, může proti ní nepochybně uplatnit nárok na její náhradu. Vedlejších účastníků se to však nijak netýká a nemá to sebemenší vliv ani na správnost a zákonnost rozhodnutí obecných soudů o zastavení odvolacího řízení.
Ústavní soud zaslal stěžovateli (jeho právnímu zástupci) vyjádření okresního a krajského soud a vedlejších účastníků (k ústavní stížnosti) k případné replice. Stěžovatel však svého práva repliky nevyužil.
II.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že obecný soud, po té, co zjistil, že stěžovatel zaplatil soudní poplatek v neúplné výši, měl jej vyzvat k doplacení zbytku soudního poplatku. Stěžovatel tedy v podstatě vytýká soudům, že - po té, co zaplatil jen část soudního poplatku (1.000 Kč z celkových 4.000 Kč) - nebyl "poučen" (vyzván) o tom (k tomu), že ve skutečnosti je soudní poplatek vyšší než zaplatil a že mu nebyla stanovena lhůta k jeho doplacení.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen jako "zákon o soudních poplatcích"), platí, že "Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.".
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v řízení postupovaly dle citovaného ustanovení zákona. Ani z hlediska ústavněprávního nebylo stěžovateli nijak bráněno v uplatňování jeho práv v soudním řízení.
Stěžovatel měl povinnost zaplatit soudní poplatek již současně s podaným odvoláním (srov. §7 odst. 1 věta první ve spojením s §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích). Tuto povinnost však nesplnil.
Zákon o soudních poplatcích (§9 odst. 1) zakládá povinnost soudu vyzvat účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku. Tuto svoji povinnost okresní soud splnil, neboť v usnesení ze dne 9. 7. 2010, č. j. 113 C 32/2009-170, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku a uvedl i správnou výši 4.000,- Kč; současně mu dal poučení o důsledcích nezaplacení soudního poplatku. Stěžovateli (jeho právní zástupkyni) proto muselo být již na podkladě této výzvy zřejmé, jaká je správná výše soudního poplatku.
Dále, v napadeném usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo vysvětleno, že důvodem zastavení řízení je nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem ve výši 4.000,- Kč; tedy tam byl stěžovatel (jeho právní zástupkyně) již po druhé informován o správné výši soudního poplatku.
Přes uvedené dvojí srozumitelné a jasné poučení stěžovatele (jeho právní zástupkyně) o správné výši soudního poplatku, stěžovatel soudní poplatek ve správné výši nezaplatil. Zákonným důsledkem toho bylo, že obecné soudy aplikovaly §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tedy řízení pravomocně zastavily. Ani z hlediska ústavněprávního proti tomu nelze nic namítat. Zde je přiléhavé - mimo jiné - poukázat na zásadu "každý nechť si střeží svá práva". Soudní proces byl pro stěžovatele plně spravedlivý, dostalo se mu dvojího "poučení" o správné výši soudního poplatku a nadto splatnost soudního poplatku nastala již před těmito "poučeními".
Pokud stěžovatel poukazuje na liknavý postup své vlastní tehdejší právní zástupkyně (advokátky), je to v této souzení věci irelevantní.
III.
Ze shora uvedených důvodů - neboť základní práva či svobody stěžovatele nebyly porušeny - Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Proto byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ostatně, napadená usnesení ve výroku žádnou vykonatelnou povinnost stěžovatele nestanovila.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu