ECLI:CZ:US:2011:1.US.3533.11.1
sp. zn. I. ÚS 3533/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele B&Bartoni, s. r. o., se sídlem Dolní Cetno, Doubravička 18, zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Jaselská 1391, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, čj. 29 Co 348/2011 - 106, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 4. 2011, čj. 7 EC 427/2010 - 76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu na částku 72.239,- Kč s příslušenstvím, v němž vystupoval jako žalovaný. Svou ústavní stížnost podal z důvodu svého přesvědčení o tom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 1 odst. 2 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele se obecné soudy nezabývaly jeho námitkami, náležitým způsobem se nevypořádaly s jeho tvrzeními a neprovedly jím navržené důkazy, čímž řízení zatížily vadou, která svou intenzitou dosáhla ústavněprávní roviny.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 72.239,- Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že na základě ústně uzavřené zprostředkovatelské smlouvy žalobkyně zprostředkovávala prodej jeho výrobků, přičemž stěžovatel jí neuhradil sjednanou odměnu a provizi. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že nárok žalobkyně na zaplacení odměny za poskytnuté služby pro stěžovatele byl prokázán.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů a v neústupném setrvání na svém stanovisku. V ústavní stížnosti v podstatě žádá jejich přehodnocení a staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Zjistil, že obecné soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i plně ústavně konformní. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů a nemá význam z jejich závěrů cokoli zde opakovat. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu