ECLI:CZ:US:2011:1.US.3542.10.1
sp. zn. I. ÚS 3542/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Ivanem Brožem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2008, č. j. 2 T 1/2006-1580, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 5 To 65/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 992/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (již v pořadí druhým rozsudkem, vydaným mj. po doplnění dokazování) rozhodl v trestní věci stěžovatele tak, že jej uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a to na podkladě skutkových zjištění, že stěžovatel "poté, co v přesněji nezjištěném období koncem roku 2001 v sídle obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., v P., okres R. n. K., jako představitel obchodních společností M. G. T. a P. G. T., obě se sídlem v emirátu A. ve S. a. e., uzavřel s jednateli společnosti P. H. a L. K. ústní smlouvu o zajištění cenově výhodných dodávek zboží charakteru ručního nářadí a ochranných pracovních pomůcek, vyrobených v asijských zemích s podmínkou platby zboží předem, obdržel v období měsíců února a března 2002 z účtu společnosti AZ-S., s. r. o., vedeného u pobočky Komerční banky, a. s., v R. n. K. na účet společnosti M. G. T., vedený u N. B. of D., celkem částku 103.543,86 USD, tj. 3.826.575,29 Kč, a na účet společnosti P. G. T. vedený u pobočky ABN A. B. N. V. D., celkem částku 109.556,87 USD, tj. 4.038.058,64 Kč, přičemž k těmto účtům měl dispoziční právo, a to na základě faktur vystavených těmito společnostmi, jejichž předmětem byly dodávky zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., která z celkového množství objednaného a zaplaceného zboží a služeb ve výši 213.100,73 USD, tj. 7.864.633,93 Kč, obdržela v průběhu měsíců dubna a května 2002 pouze zboží v celkové hodnotě 29.224,63 USD, tj. 1.076.314,76 Kč, přičemž další finanční prostředky ve výši 183.876 USD, tj. 6.788.319,17 Kč, určené k zajištění nákupu zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., použil v rozporu s jejich určením ke škodě této společnosti pro svoji potřebu."
Za to uložil krajský soud stěžovateli podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování podnikatelské činnosti záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené společnosti AZ-S., s. r. o., způsobenou škodu ve výši 6.788.319,- Kč.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a ve věci rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Uznal stěžovatele vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podole §255 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb. Skutkovou větu rozsudku formuloval tak, že obviněný "poté, co v přesně nezjištěném období koncem roku 2001 v sídle obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., v P., okres R. n. K., ústně uzavřel s jednateli uvedené obchodní společnosti P. H. a L. K. nepojmenovanou smlouvu svým obsahem odpovídající smlouvě příkazní, kterou se zavázal za úplatu obstarat pro AZ-S., s. r. o., zajištění cenově výhodných dodávek zboží charakteru ručního nářadí a ochranných pracovních pomůcek, vyrobených v asijských zemích, s podmínkou platby za zboží předem, načež obdržel v období měsíců února a března 2002 z účtu společnosti AZ-S., s. r. o., vedeného u pobočky Komerční banky, a. s., v R. n. K., prostřednictvím obchodních společností M. G. T. a P. G. T., obě se sídlem v emirátu A. ve S. a. e., jejichž prostřednictvím chtěl svůj závazek splnit, neboť byl za ně oprávněn jednat a měl dispoziční právo k jejich účtům, do své dispozice celkem 213.100,73 USD, tj. 7.864.633,93 Kč, a to na základě faktur vystavených těmito společnostmi za dodávky zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., konkrétně na účet M. G. T., vedený u N. B. of D., celkem částku 103.543,86 USD, tj. 3.826.575,29 Kč, a na účet společnosti P. G. T. vedený u pobočky ABN A. B. N. V. D., celkem částku 109.556,87 USD, tj. 4.038.058,64 Kč, v průběhu měsíců dubna a května 2002 se svěřenými finančními prostředky vědomě nakládal i přes ujištění daná poškozenému neobezřetně, ačkoli znal rizika s obchodováním v asijských zemích, poskytl platby asijským výrobcům zboží bez záruk, které by poškozenému umožnily vymáhání dodání zboží nebo vrácení záloh, v důsledku čehož pro AZ-SATELIT s. r. o. obstaral namísto dohodnutého dodání zboží v hodnotě 183.876 USD, tj. 6.788.319,17 Kč, pouze dodání zboží v celkové hodnotě 29.224,63 USD, tj. 1.076.314,76 Kč, přičemž za zbylé finanční prostředky dodání objednaného zboží a služeb pro společnost AZ-SATELIT s. r. o. v dohodnutém termínu nezajistil, peníze do dispozice poškozené obchodní společnosti AZ-SATELIT s. r. o. nevrátil a ani ji nepředal jim odpovídající protihodnotu ve formě vymahatelné pohledávky, čímž na majetku obchodní společnosti AZ-SATELIT s. r. o. způsobil škodu ve výši nejméně 183.876 USD, tj. 6.788.319,17 Kč.".
Za to Vrchní soud v Praze uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti, jejímž předmětem je zajištění dodávek zboží, v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti částku 5.401.420,- Kč jako náhradu za způsobenou škodu; se zbytkem uplatněného nároku byla tato poškozená obchodní společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
V odůvodnění tohoto rozsudku Vrchní soud v Praze stručně zmínil (viz str. 10 -11 rozsudku), že přicházelo v úvahu posouzení části jednání stěžovatele jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a části jednání stěžovatel jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Vrchní soud však ihned dodal, že zmíněné právní kvalifikace na stěžovatele použít nelze, a to vzhledem k zákazu reformace in peius. Proto byl stěžovatel uznán vinným toliko trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 tr. zák..
Napadeným usnesení Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neodpodstatněné.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Konkrétní námitky ústavní stížnosti budou uvedeny a vypořádány v dalším textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
II.
Podstatu ústavní stížnost tvoří námitky, které směřují především do skutkové roviny dané věci.
Ústavní soud v této souvislosti v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníků řízení.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a odpovídající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá i požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je třeba - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy co do závěru o spáchání trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný k jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při hodnocení důkazů, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci nebylo zjištěno.
Za tohoto stavu nelze obecným soudům - a to ani pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Napadená rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
III.
Nad rámec toho lze ke konkrétním námitkám stěžovatele uvést následující.
1) Stěžovatel namítá, že nebylo zdokumentováno především to, jaký byl obsah smluvního ujednání mezi statutárními zástupci poškozené firmy AZ-SATELIT, s. r. o., tedy L. K. a P. H. na straně jedné a stěžovatelem na straně druhé.
Tu je třeba zdůraznit, že se obecné soudy této námitce pečlivě věnovaly a přesvědčivě (resp. nikoli excesivně) se s ní vypořádaly (srov. např. str. 9-10 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tím se sama možnost ústavněprávního přezkumu v tomto směru vyčerpává.
2) Stěžovatel tvrdil, že ve vztahu k výrobci zboží z Dálného Východu vystupoval - pokud jednal za firmy MGT či PGT - jako majitel finančních prostředků. Pojmově se prý tedy nemohl - ani při jakkoli významném překročení zdůvodnitelného obchodního rizika - dopustit deliktu, jehož neopominutelným znakem je porušení smluvní povinnosti řádně spravovat majetek cizí.
I této námitce se však obecné soudy pečlivě věnovaly a náležitě se s ní vypořádaly. Například již nalézací soud vycházel především z výpovědí svědků K. a H. - vypovídajících přitom pod sankcí křivé svědecké výpovědi - a dovodil, že poškozená společnost stěžovateli své peníze toliko svěřila do faktické moci, aby s nimi určitým způsobem nakládal (srov. str. 17 dole a str. 18 nahoře rozsudku nalézacího soudu). Této otázce se věnoval též vrchní soud (str. 9 počínaje druhým odstavcem až str. 10); tu považoval (přiléhavě) za klíčové konkretizovat charakter smlouvy mezi poškozenou společností a stěžovatelem. Vrchní soud reflektoval mimo jiné to, že nebyla uzavřena kupní smlouva, v jejímž důsledku by zaslané finanční prostředky přešly do majetku PGT (zde vyšel i z faktur vystavených PGT). Vrchní soud pak dospěl k racionálně zdůvodněnému závěru, že byla uzavřena toliko smlouva příkazní.
3) Stěžovatel prohlásil, že předložil řadu dokladů, které dokumentovaly převod finančních prostředků z firem MGT, resp. PGT asijským výrobcům jím objednaného zboží. "Byly jím uvedeny" jak názvy firem, tak i jejich sídlo, včetně data, kdy jím byly finanční prostředky poukázány. Ve vztahu k deklarovanému neodpovědnému nakládání s finančními prostředky dodal, že v tomto směru ani jeden ze soudů adekvátní důkazy neprovedl.
Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel (snad) má na mysli neautorizovaná vyjádření asijských výrobců zaslaná emailovou poštou na adresu stěžovatele, mající prokázat, že týž postupoval podle dohody s poškozenou a objednal u asijských výrobců zboží. Tyto důkazy však odvolací soud provedl a racionálně akceptovatelně se se skutečnostmi z nich plynoucími vypořádal (srov. např. str. 11 rozsudku odvolacího soudu nahoře nebo str. 15 dole, 16 a 17 rozsudku nalézacího soudu). Uzavřel, že z části si stěžovatel svěřené finanční prostředky přisvojil a ve zbytku s nimi nenakládal jako řádný hospodář s potřebnou mírou opatrnosti. Tomu (nutně) neprotiřečí ani případně prokázaná skutečnost, že si stěžovatel skutečně to které zboží u asijských společností objednal a zaplatil za ně; ostatně k tomu se racionálně vyjadřuje i odvolací soud na str. 11 dole rozsudku: "Provedené důkazy sice svědčí o tom, že s těmito finančními prostředky obžalovaný vědomě nenakládal s péčí řádného hospodáře a s potřebnou mírou opatrnosti (v opačném případě by měl k dispozici řádné kupní smlouvy s asijskými výrobci a potvrzení o zaplacení peněz apod., které by poškozenému předal a mohly by sloužit k vymáhání vzniklé pohledávky)..." nebo na str. 12 rozsudku odvolacího soudu: "...fakticky obchodoval tak, že není schopen řádným a ověřitelným způsobem doložit, jak svěřené peníze investoval..."].
K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti místy vytrhává určité důkazy a skutková zjištění z celého kontextu, tedy je posuzuje jen izolovaně. Kontextuálně nahlíženo je - mimo jiné - podstatné skutkové zjištění obecných soudů, že se stěžovatel pokusil opětovně prodat poškozené její vlastní zboží cestou fiktivního zprostředkovatele, což svědčilo o jeho úmyslu neobstarat za veškeré svěřené peníze zboží pro poškozenou (např. str. 10 dole rozsudku odvolacího soudu). Pomocí tohoto skutkového zjištění (mimo jiné jím) je též na místě pohlížet i na jiné provedené důkazy, tedy vykládat vše v kontextu věci. V obdobném smyslu je třeba hodnotit i skutkové zjištění obecných soudů, že firma MGT působící ve Spojených arabských emirátech, jejímž prostřednictvím měl stěžovatel dostát svému závazku vůči poškozené, byla tzv. spící společnost a jiné podnikatelské aktivity, než obstarání zboží pro poškozenou, nevyvíjela (např. str. 10 dole rozsudku odvolacího soudu)
4) Stěžovatel konečně namítá, že prokazatelné platby kartou, kdy podpis na účtenkách zjevně není jeho, stejně jako nákup automobilu zn. Mercedes pro jednatelku poškozené firmy P. H. z prostředků poukázaných do Ajmanu, nebyly odečteny od škodného následku, byť platba kartou šla zcela mimo jeho vůli a nákup automobilu a jeho předání H. provedl majitel firmy MGT a PGT M. K.
Leč, i s těmito námitkami se obecné soudy racionálně obhajitelně vypořádaly; k jejich argumentaci není již třeba nic dalšího dodávat (str. 8 dole a str. 9 odstavec uprostřed rozsudku odvolacího soudu)
5) K porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo ani napadeným usnesením Nejvyššího soudu; ten v podstatě toliko aprobuje napadený rozsudek soudu odvolacího. Nejvyšší soud vytyčil hlediska přezkumu v dovolacím řízení a právem dospěl k závěru, že tímto kritériem napadená rozhodnutí obstojí.
IV.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá - a jak již bylo uvedeno - nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
V.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv či svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - jako rozhodnutí zrušené napadeným rozsudkem vrchního soudu - nenabyl právní moci, a proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu