ECLI:CZ:US:2011:1.US.3596.10.1
sp. zn. I. ÚS 3596/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Milíčova 12, proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 12. 2008, čj. 6 C 167/2002 - 267, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2010, čj. 11 Co 359/2010 - 339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, pro údajné porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka, jako žalobkyně, vedla u Okresního soudu v Tachově spor se žalovaným Z. S. o zaplacení 88.286,50 Kč s příslušenstvím, ve kterém neuspěla. Proti zamítavému rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 4. 2007, čj. 6 C 167/2002 - 184, podala odvolání. Zmíněný okresní soud shora označeným usnesením ze dne 18. 12. 2008, čj. 6 C 167/2002 - 267, odvolací řízení zastavil proto, že ve stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatek z odvolání. O jejím odvolání proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 8. 2010, čj. 11 Co 359/2010 - 339, tak, že usnesení okresního soudu potvrdil. V postupu soudů stěžovatelka spatřuje mnohá pochybení, která měla za následek hrubý zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Okresní soud, podle jejího názoru, zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, aniž zkoumal bližší okolnosti doručení výzvy k jeho úhradě. Opakovaným žádostem o osvobození od soudních poplatků jí nebylo vyhověno a jelikož si pro nedostatek finančních prostředků nemohla dovolit placenou právní pomoc, podala z opatrnosti i žádost o prominutí zmeškání lhůty. Okresní soud v Tachově i tento návrh stěžovatelky zamítl a jeho rozhodnutí odvolací soud potvrdil.
Ze spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 6 C 167/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že k zastavení řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku téhož soudu ze dne 24. 4. 2007 došlo usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 12. 2008, čj. 6 C 167/2002 - 267, pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Po výzvě k jeho zaplacení stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků. Její žádosti nebylo vyhověno a toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno. Dne 25. 11. 2008 byla stěžovatelce odeslána výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 3.500,- Kč. Podle prohlášení doručujícího orgánu nebyla zastižena, proto byla zásilka uložena a stěžovatelce zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Stěžovatelka si zásilku v úložní době nevyzvedla, takže podle závěru okresního soudu jí zásilka byla doručena třetí den od uložení, tj. 28. 11. 2008. Protože stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila ani v soudem dodatečně stanovené lhůtě, bylo řízení o odvolání zastaveno.
Krajský soud v Plzni usnesení okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že usnesením téhož okresního soudu ze dne 5. 10. 2009, čj. 6 C 167/2002 - 296, byl ve výroku pod bodem II. zamítnut návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a toto usnesení bylo, k odvolání stěžovatelky, potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2010, čj. 18 Co 89/2010 - 321. Okresnímu soudu bylo uloženo zkoumat, zda vůbec došlo ke zmeškání lhůty s ohledem na tvrzení stěžovatelky, že se v místě svého bydliště nezdržovala. Stěžovatelka se v době od 23. 12. 2008 do 2. 1. 2009 zdržovala v bytě svého syna v Ostravě - Porubě. Pokud v té době došlo k uložení zásilky obsahující napadené usnesení, stěžovatelka se na adrese svého bydliště nezdržovala. Proto odvolací soud vycházel z toho, že účinně bylo unesení okresního soudu doručeno stěžovatelce až 19. 8. 2009. Odvolání datované dne 3. 9. 2009 proto považoval za včas podané. Uzavřel, že postup okresního soudu, který zastavil odvolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, protože stěžovatelka i přes výzvu nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek z odvolání ve výši 3.500,- Kč, ačkoliv byla o důsledcích poučena, odpovídá zákonu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Tachově, stěžovatelka poté, co podala odvolání proti rozsudku zmíněného soudu ve věci samé, opakovaně žádala o osvobození od soudních poplatků z odvolání a její žádosti byly opakovaně, po zjištění jejích majetkových poměrů, zamítány. Celá věc skončila zastavením odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku v říjnu 2010, zatímco odvolání ve věci samé podala již 6. června 2007. Tento stav vznikl tím, že stěžovatelka, ač vedla zmíněné soudní řízení, v němž činila řadu podání (odvolání, žádosti o osvobození od soudních poplatků atd.), se v jeho průběhu ve svém bydlišti poměrně často nezdržovala. Nezajistila si tak řádné podmínky pro doručování a se soudem nespolupracovala v tom, že by mu sdělovala, kdy a kam jí má být doručováno. Proto soud na všechny její návrhy a podání reagoval tím, že jí svá rozhodnutí zasílal na jedinou jí uvedenou a soudu známou adresu. Oznámení o místě současného bydliště oznámila stěžovatelka soudu až v přípise ze dne 30. 7. 2010 (viz č. l. 335 spisu). Z uvedeného je patrný poněkud lehkomyslný přístup stěžovatelky k celému soudnímu řízení.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že postup obecných soudů ve zkoumané věci nebyl v rozporu se zákonem, a tím spíše neměl ani žádný protiústavní rozměr. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud připomíná, že stále platí zásada "právo patří bdělým". Účastník řízení, vede-li soudní spor, musí projevovat skutečný aktivní zájem o průběh řízení ve své věci a poskytovat soudu potřebnou součinnost. Nelze pominout, že stěžovatelka byla v dané věci v pozici žalobkyně. Závěrem, pro úplnost, lze poukázat i na skutečnost, že svým postupem v dané věci prodlužovala její projednání řadou dalších nedůvodných návrhů (viz námitka podjatosti soudce nebo návrh na přikázání věci jinému soudu).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu